Filmové poznámky (2.) - Ocelová pěst aneb o robotech a jiné havěti

V roce 2011 vtrhly do kin dva filmy, v nichž hrají prim roboti: V létě Transformers 3 režiséra Michaela Baye a v listopadu film Shawna Levyho Ocelová pěst. Každý si své publikum dozajista našel. Tyto poznámky by měly být hlavně o druhém jmenovaném, ale vzhledem k jistým styčným bodům s Bayovým blockbusterem se nabízí srovnání.

Ocelová pěst je hybridem mezi sportovním/boxerským filmem a otcovsko-synovským příběhem o hledání sebe sama prostřednictvím toho druhého. Celkem logicky jsou v tomto koktejlu i prvky science fiction a přidává se i trocha road movie.

Bayův film pokračuje v nastoleném trendu: Velkolepá zábava, která na sto honů smrdí penězi a to, co se dělo v první polovině filmu divák zapomene ještě dříve, než se rozjede finále. Transformers 3 nejsou ničím jiným než tříhodinovou hrou přerostlého cholerického děcka bez špetky soudnosti. Stejně jako v dětských hrách, je i v Transformers možné úplně všechno, logika si vzala dovolenou (oheň na měsíci např.) a scenáristé taky zrovna nehýřili nápaditostí. Přidejme zmatený střih, americkou armádu, patetické kecy, „mladé, krásné“ herce a je jasno. Ale svůj účel to, jak vidno, splnilo, příjmy byly solidní. Jak vypovídající…

Vedle Transformers působí Ocelová pěst jako malý nezávislý film. Ale má něco, co neměl žádný z Bayových předchozích filmů – srdce. Filmů, v nichž otec hledá cestu ke svému synovi, jsme viděli řadu, ale pořád tento jednoduchý příběh, který je možno tisíckrát variovat, funguje. Nedovede překvapit, ale jednorázově pobaví. A vzhledem k tomu, že film docela odsýpá (i když – ano, dvě hodiny jsou možná trochu moc…), divák ani nestačí hledat logické lapsy, jež jsou v Transformers zdrojem největšího smíchu mírně nadprůměrného diváka.

Ocelová pěst je poctivý film. Není odfláknutý. Vidět je to zejména na tricích, část z nich je pěkně starosvětsky animatronická a herci jsou tak na scéně se skutečnou „hmotou“, ne s virtuální simulací.

Film bohužel dojíždí na svou neuvěřitelnou schematičnost. Přesně se drží mustru sportovních dramat: hrdina prohrává – dostává se do průšvihu – náhoda mu umožní postavit se svým soupeřům – překvapivé vítězství – šťastné období, řada výher – náhlý pád – finální souboj, hrdina nemusí zvítězit (na body apod.), ale odchází poučen a duševně posílen. Ocelová pěst tento model naplňuje do puntíku. To vede, bohužel, k jedinému: Divák je poměrně rychle schopen odhadnout dějové zvraty a to s poměrně značným předstihem.

Velkým trumfem filmu je Hugh Jackman. Sympaťák každým coulem si svého boxera na odpočinku vyloženě užívá a dá mu i věřit jeho rozpolcenost ve vztahu k synovi: Až příliš dlouho byl sám, ale cítí svou krev a uznává, že je jeho syn pro něj nějakým způsobem zajímavý. Dakota Goyo vytváří s Jackmanem funkční dvojici, není problém jim ty náznaky emocí, které mezi nimi probíhají, věřit. Ústřední dvojici doplňuje Evangeline Lilly. Ta je sice stále více modelkou než herečkou, ale vedle toho, co předváděla Rosie Hunting-Whiteley v třetích Transformerech, je to charakterní herectví.

Ocelová pěst je hravý a zábavný film. Letní/podzimní blockbuster nemusí diváka zarazit do sedačky megalomanstvím. Stačí se trochu držet při zemi, drobně obohatit zavedené schéma (zde roboti místo lidí) a přidat tolik potřebné srdce a nadšení. Pak nevznikne průšvih, ale poctivě udělané řemeslo, které divák ocení, i když jej nebude schopen přijmout bez výhrad. Inteligence se z blockbusterů rok od roku vytrácí. Díky za filmy jako je Ocelová pěst. Není to geniální dílo, o němž se bude učit a psát knihy. Jen to není blbý film, který spoléhá na to, že je divák blb. Neurazí, nenadchne, účel splní.