Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Filmové poznámky (5.) - Příběh z Tokia

19. 05. 2012 12:29:07
Jsou filmy, ke kterým se člověk propracovává poměrně těžko. Zahaluje je jakási aura „legendárnosti“, automaticky jsou řazeny do kánonu, do všech zlatých fondů, mezi vrcholná světová díla kinematografie. Lze dokonce uvažovat o jakésipovinnostityto filmy shlédnout a tato povinnost je mnohdy odrazující. Osobně preferuji cestu hledání. Znát stěžejní díla je samozřejmě nutností, ale nemusím se divácky soustředit pouze na ně. Spíše se nechávám okolnostmi zavést až k těmto filmům, přičemž se je snažím hodnotit co nejstřízlivějším pohledem, pokud možno neovlivněn jejich proslaveností. V mnoha případech se ale stává, že konkrétní filmy nejsou kanonické pro nic za nic. Před časem se mi toto stalo s BressonovýmDeníkem venkovského faráře, teď s Příběhem z Tokiajaponského režiséra Jasudžira Ozua.

Spojení Ozu + Příběh z Tokia už dnes zavání asociací. Slyším-li jedno, naskakuje automaticky druhé. Ozu je klasik japonského filmu. Japonského filmu v mnohem čistší formě, než jeho (téměř současník) Akira Kurosawa, který dokázal japonský film vyvézt do zahraničí. V Příběhu z Tokia nás Ozu zavádí do doby, kdy se japonská společnost začala výrazně proměňovat. Prohraná válka změnila mnohé. Všichni hrdinové příběhu válku prožili, ta zde ale figuruje pouze v pozadí, jako zlomový okamžik, který život postav rozdělila na dvě nestejně dlouhé části. Zatímco staří rodiče většinu života prožili ve „starém světě“, jejich děti čeká život v mnohém světě, v obnoveném Japonsku. Tato obnova je ve filmu demonstrována pomocí často se opakujících záběrů na stavby nových budov nebo pohledy na tovární komplexy, symbol obnovujícího se průmyslu.

Napětí mezi tradicí a novým světem je zřejmé v každé scéně. Staří rodiče přijíždějí navštívit své děti, opouštějí svoje městečko a jedou do Tokia. Jiný svět přináší i jiné hodnoty, resp. jejich rozpad. Úcta ke stáří je jen hraná, děti své rodiče nevidí v Tokiu rádi, narušují jim jejich vlastní plány. Naoko jsou plní lásky a pokory, rodiče hostí (jak povrchní koupit jim drahé koláčky), ale jejich jasnou snahou je se rodičů co nejrychleji zbavit. Tímto (nikoliv na odiv dávanou snahou rodičů posloužit!) je motivován i pobyt rodičů v lázních. Světélko naděje v to, že by přeci jen mohlo v dětech zůstat něco málo z vřelostí mezilidských vztahů předchozích generací, lze najít v pohřební hostině v druhé polovině snímku. Jenže i ta se zvrhne v nepěknou diskuzi nad rozdělením majetku. Ne každý je však naplněn majetnickou touhou, jeden ze synů hlavních hrdinů a také Noriko, žena syna již mrtvého, nepředstírají. Rodiče milují a snaží se jim pomoci.

Jasudžiro Ozu si během své kariéry vybudoval charakteristický vizuální styl. Příběh z Tokia je celý snímaný z nízkého úhlu (z pohledu člověka sedícího na rohoži tatami), prostor je často rámován dveřmi a jinými pravými úhly. Hojně je užíváno průhledů skrz domy. Hlavní děj se tak často odehrává až v druhém plánu. Další stylovou charakteristikou též může být, že Ozu nechává scény neobvyklou dobu „doznít“. Nestříhá okamžitě po skončení akce, chvíli ještě posečká, nechá diváka/postavy v náladě, dává prostor k zamyšlení. Kamera je obvykle statická, příliš se neužívá jízd, nájezdů či odjezdů, film je natáčen v celcích.

Ozu v Příběhu z Tokia vytváří příběh, který dovede zasáhnout. Je obecně platný a srozumitelný v jakékoliv době a jakémkoliv místě na zemi, nezáleží na kultuře, z níž se diváci rekrutují. Společně s promyšlenou vizuální stránkou a skvělými hereckými výkony (na Japonce až neobvykle uměřenými) tak vzniká film, který je ve „Zlatém fondu“ oprávněně. Škoda jen trochu přehnané délky, které bohužel, ve spojení s pověstně japonským pomalu budovaným vyprávěním způsobí několikeré pohledy na hodinky.

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | sobota 19.5.2012 12:29 | karma článku: 5.40 | přečteno: 500x

Další články blogera

Jiří Vladimír Matýsek

Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?

Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.

4.6.2016 v 10:41 | Karma článku: 10.20 | Přečteno: 468 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Tonya Graves a její bluesové kořeny

Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.

18.2.2016 v 18:54 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 136 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Strhávání model: Adele

Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.

14.2.2016 v 20:24 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 506 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře

Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.

11.1.2016 v 17:23 | Karma článku: 3.04 | Přečteno: 98 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von..."

Všichni svatí se maj slavit tak, jak jim přináleží. Šebestián střelbou z luku, Andula zimou a Jan pořádnym fajrákem...

28.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Andrea Jamborová

Nechovej se jako debil...

Znáte to. Vidíte nějakou situaci a hned vás k ní napadne filmová hláška. Není člověka, aby si alespoň jednu nepamatoval.

28.6.2017 v 8:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 54 | Diskuse

Jarmila Kamenáčová

Večer na chalupě

Zavřela dveře a šla se toulat do tmy. Vzpomněla jsem si na tuláka, který se toulal po hvězdách, jak o něm zpíval Pavel Zajíček. Každý jsme ve své podstatě, ve své duši, tulákem...

28.6.2017 v 8:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 37 | Diskuse

Marketa Kadhi

Na pláži

Vůbec by mě nenapadlo popisovat své dojmy z dovolené, nebo psát o tom, co se dá vidět na pláži, dokud jsem tam nepotkala vílu.

27.6.2017 v 18:16 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 800 | Diskuse

Karel Trčálek

Já jsem taky zarytý liberální demokrat!

Radostí mi praskla žilka, když jsem se dozvěděl, že nejsem tady na blogu jediným zarytým liberálním demokratem, že je nás tady povícero

27.6.2017 v 17:30 | Karma článku: 11.23 | Přečteno: 302 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 875

Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.