Filmové poznámky (7.) - Pomsta servírovaná za studena

České kinematografii dlouhodobě chybí film, který by se dal s čistým svědomím zařadit o žánrové škatulky „thriller“. Snad až celovečerní debut Miroslava OndrušeVendetaby tuto nálepku mohl obdržet a hrdě se s ní pyšnit.

Samozřejmě – natočit úplně čistý thriller, který by nevybočoval do jiných žánrů, lze jen stěží (je dokonce možné, že to ani nelze – momentálně si nedovedu žádný „čistý thriller“ vybavit) a Vendeta je toho jasným důkazem. Film hranici žánru překračuje zejména směrem k dramatu, které se urputně snaží být dramatem psychologickým. Čím jiným totiž může být příběh muže, který je ochoten udělat cokoliv, jen aby pomstil svou čtrnáctiletou dceru? Ondruš do thrillerového obalu zahalil meditaci o vině, trestu, opodstatněnosti pomsty, hranici, kde končí klukovina a začíná krutá životní realita, o možnosti či nemožnosti odpuštění. Divák má skutečně o čem přemýšlet.

Divák?

Ano, divák.  Postavy moc času na přemýšlení či meditování o hlubokých tématech nemají. Ženou je ty nejnižší, takřka animální pudy. Touha po pomstě, pudy sexuální i snaha pomoci bližnímu svému. Hrdinové konají a až pak jsou v hrůze konfrontováni s následky svých činů. Myšlení musí za hrdiny obstarat divák.  

Ondruš ve Vendetě vytvořil obdivuhodně sevřený celek. Film stojí na jedné jediné linii. Pokud se příběh protne s osudy jiných postav, které začaly mimo svět příběhu, je nám řečeno jen to, co se hlavní linie týká. Pak jsou další postavy opuštěny a opět pokračujeme přímo k cíli. Takto se např. nedozvíme nic dalšího o (pro hlavní děj velmi podstatné) dvojici úplatných policistů. Podobně se, zdánlivě neodůvodněně, dostává do příběhu Oldřich Kaiser v roli starého lesníka. Ale osudy se i ve skutečném životě protínají na místech ne zrovna očekávaných.

Sevřenost se odráží i na délce filmu (necelých devadesát minut vč. závěrečných titulků), divák je od prvních sekund udržován v napětí. Režisér pečlivě buduje chladnou atmosféru, možný to odraz emočního chladu hrdinů. Kamera, která má na výše uvedené atmosféře lví podíl, důsledně využívá estetiky podzimního lesa – spadaných listů, šedivých kmenů stromů apod. a rozpadajících se domů – chaty v lese a továrního komplexu. Atmosféře též pomáhá práce s hudbou (spíše než by byla, tak není), časté využívání elementů ticha a úsporné dialogy. Celý film jako by byl odtržen od běžné reality. Jen několik postav (dvě hlavní, dvě vedlejší plus trojice/čtveřice dětských postav) je „vysazeno“ doprostřed pustiny. Neexistuje žádné spojení se světem, mobilní telefony nemají signál, po silnicích projede jen minimum aut. Tato prázdnota byla pro celkové vyznění filmu ideální volbou.

Celkové komorní pojetí dává dostatečný prostor k tomu, aby vyniklo herectví Ondřeje Vetchého, který svého zlomeného otce, jež je schopen všeho, ztvárňuje naprosto bravurně. Emoční zlomy, objevující se naprosto neočekávaně, tento skokový pohyb od všeho schopného zabijáka k lidské trosce, tvoří základ přesvědčivosti této bezejmenné postavy. Oldřich Kaiser – ač nemá tolik prostoru, kolik možná propagace filmu slibovala – je jediným Vetchého protivníkem, jediným člověkem, který se mu – i za cenu své snížené pohybové schopnosti – dovede postavit.

Poněkud problematickým článkem hereckého obsazení je trojice dětských herců, představující postavy, které hrdinův život obrátí naruby. Na jejich výkonech je postaven celý set-up příběhu. Bohužel dialogy pronášené „čteným“ stylem, nikoliv „mluvným“, výrazně nabourávají potřebnou atmosféru. Ta na začátku koketuje i s prvky šoku („Takoví mladí a už vyvádějí takové věci?“). Dialogy této trojice šokujícím momentům však spíše podráží nohy.

Vendeta je závanem čerstvého vzduchu do naší kinematografie. Syrový, atmosférický thriller se solidním myšlenkovým potenciálem, který dovede strhnout. To není tak málo. I když chyby by se samozřejmě našly. Ale i tak – na debut je to překvapivý úspěch. Škoda jen, že ne dostatečně prosazovaný. Vendeta by si více pozornosti rozhodně zasloužila.