Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bloudění s Jaroslavem Durychem

27. 02. 2013 21:12:00
Na záložce románu Jaroslava Durycha čteme následující citaci kritika F. X. Šaldy: „Bloudění, které dává název románu Durychovu, je skutečně hudební klíč jeho skladby, osnova jeho tkáně. Je to nejprve bloudění fyzické (...), ale je tu jistě i bloudění psychické.“ Těžko říct, jaký byl čtenářský zážitek pana Šaldy.

Ono bloudění totiž v mnohém vystihuje moje pocity z četby. Ve více než sedmi stovkách stran textu se není problém ztratit v řadě postav, jmen, dějů a příběhů.

Jaroslav Durych pracuje poměrně logickou metodou. Vytváří historický román na základě reálných, historických, skutečností. Do nich zasazuje fiktivní postavy – Andělku, Kajetána a Jiřího. Jenže jeho pečlivost v popisu historie je místy až ubíjející – např. poprava sedmadvaceti českých pánů je popisována na plných 16 stranách, do posledního detailu. Má-li se historický román stát oknem do duše člověka minulosti a historiografická kniha popisem této minulosti, Bloudění není ani jedním. Durych utápí „člověka minulosti“ v nánosech faktů.

Fiktivní postavy jsou místy na historii roubovány tak, aby byla – vedle funkce zábavné – splněna taky funkce edukační. Durych své postavy prohání doslova od čerta k ďáblu. Přes celou Evropu (dokonce Ameriku) a ještě své hrdiny podezřele často přistrkává k významným historickým událostem až to místy vypadá, že to autor dělá čistě účelově a nikoliv na základě toho, co si žádá příběh sám.

Bloudění je nepochybně velkou duchovní metaforou. Textem o víře, hledání víry a také jejím nalezení, k němuž dochází až na smrtelné posteli. Durychův pohled je však až děsivě jednostranný. Cokoliv nekatolické je špatné. Jedna z hlavních postav knihy, Jiří, se pro autora stává pozitivní postavou až ve chvíli, kdy přijme víru. Katolickou. Jiná jakoby neexistovala, býti protestantem automaticky znamená býti kacířem.

Ale abych alespoň na chvíli omezil tento poměrně negativní přístup k románu Bloudění, poukážu na fakt, že kniha je napsána vysokým, propracovaným silně archaizujícím jazykem. Tento vznosný jazyk sjednocuje promluvy vypravěče i postav. V tomto také spatřuji hlavní problém: Postavy ze všech vrstev společnosti, od duchovenstvo až po chudou poutnici Andělku hovoří naprosto nepravděpodobným, knižním jazykem. Pro Durycha je tento jazyk pouhým materiálem, z kterého uhnětl svůj text. Nepoutá na něj čtenářskou pozornost, jako to dělá např. Vančura. Vypravěč Bloudění je nezaujatý v tom směru, že nijak nekomentuje chování postav. Zaujatost se projevuje – a snad je to zaujatost autorova nikoliv vypravěčova – v nadržování postavám, které jsou podle Durycha nositeli těch správných postojů.

Bez nejmenších pochyb lze Durychův román označit za „velký román“. A to jak rozsahem, tak snahou postihnout skutečně velké množství událostí. Rozhodně chvályhodnou je i výše zmíněná snaha o skloubení historické pečlivosti tj. „velkých dějin“, a „dějin malých“, příběhů obyčejných lidí, kteří jsou vrženi mezi mlýnské kameny života a bojují o svůj vlastní holý život. Jenže postavy samotné se pro čtenáře často ztrácejí pod nánosem faktů. Chci-li číst dějiny, půjčím si historiografickou knihu. Od románu očekávám něco poněkud jiného. Možná jsem špatný čtenář, ale zvláště při prvočtení by měla kniha přinášet také něco jiného, než pocit zmaru, únavu fakty a všeobjímající pocit bloudění mezi slovy, větami a odstavci. K čemu je kniha, která na sedmi stech stranách rozvíjí jedinou tezi: „Lidé, tolerujme se navzájem!“?

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | středa 27.2.2013 21:12 | karma článku: 6.33 | přečteno: 333x

Další články blogera

Jiří Vladimír Matýsek

Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?

Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.

4.6.2016 v 10:41 | Karma článku: 10.20 | Přečteno: 474 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Tonya Graves a její bluesové kořeny

Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.

18.2.2016 v 18:54 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 138 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Strhávání model: Adele

Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.

14.2.2016 v 20:24 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 508 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře

Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.

11.1.2016 v 17:23 | Karma článku: 3.04 | Přečteno: 99 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Zdeněk Sotolář

Kampak zmizeli rodiče?

Školy dnes úkoluje kdekdo. Teď se přidali také čeští zubaři. Novopečený prezident České stomatologické komory Roman Šmucler chce stomatologickou osvětu po učitelích.

16.8.2017 v 14:55 | Karma článku: 21.00 | Přečteno: 624 | Diskuse

Martin Braun

Despacito - letní rozhlasový armaggeddon

Asi se najde jen sotva někdo, kdo tuhle hrůzu ještě neslyšel. Hraje všude. Kteroukoliv stanici naladíte, ozve se Despacito a to dokonce i na těch rockových.. A jak jsem se doslechl, podobný virus přepadl i Česko.

16.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 11.14 | Přečteno: 593 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby II.

Do Tróje se vracíme v poslední červencový den dávno poté, co svatá Markyta hodila srp do žita. Zato však Janoušková Markyta se ozvala a naplnila mě tak v horkém létě chladivou radostí.

16.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby I.

Letošní ročník dle tematického zaměření sluje Versailles. Koncerty budu řadit za sebou bez dalšího třídění. Půjdou tedy spojitě v čase, avšak látky mnoho, proto chystám dva díly.

15.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Tomáš Flaška

Za co se asi ti Rusové stydí?

Ruská kinematografie natočila velkofilm o připojení Krymu k Rusku. Úmyslně nepíši o anexi. Prý je to velkofilm s fůrou akcí, tanků, stíhaček, ba dokonce i milostný příběh se line jako nit skrz vítězný děj.

14.8.2017 v 16:55 | Karma článku: 33.09 | Přečteno: 918 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 877

Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.