Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trvání v proměně: Vienna Evy Menasse

17. 03. 2013 18:48:32
Současná rakouská literatura patří beze vší pochyby ke slibně se rozvíjejícím literaturám střední Evropy. Román Vienna vyšel ve zlínském nakladatelství Archa a řadí se do vlny tzv. německé židovské literatury. Více o Evě Menasse, hvězdě, která na rakouském literárním nebi zazářila s nebývalým jasem (byť ne se všeobecným nadšením - kritiky na její text byly celkem rozporuplné) a jejím dle mého názoru brilatním románovém debutu Vienna je následující text.
Vienna Evy Menasse (Archa, Zlín)Vienna Evy Menasse (Archa, Zlín)

Eva Menasse se narodila 11. května 1970 ve Vídni. Je dcerou významného rakouského fotbalisty Hanse Menasseho a nevlastní sestra Roberta Menasseho, který je spisovatel a esejista. Vystudovala germanistiku a historii. Začínala pracovat ve vídeňských novinách Profil, kde se postupně vypracovala na vynikající novinářku v oblasti sociální tematiky. Později pracovala v německém Frankfurtu nad Mohanem ve významném listu Frankfurter Algemeine Zeitung. Do všeobecnějšího povědomí se dostala v roce 2000, kdy vyšla její kniha zachycující proces s popíračem holocaustu (a také úspěšným spisovatelem literatury faktu (?)) Davidem Irvingem. Vyšla pod názvem Holocaust před soudem: Proces s Davidem Irvingem. Krátce pobývala v Praze a později se vrátila do rodné Vídně, kde, opět pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, pracovala jako kulturní referentka. Od roku 2003 žije v Berlíně. Její první román, o kterém tady bude dnes řeč, Vienna vyšel v roce 2005. O čtyři roky později, na podzim 2009 jej následoval román Odpustitelné smrtelné hříchy. Ten v tragikomických příbězích tematizuje motivy sedmi smrtelných hříchů. Pro autorku jsou tyto archaické vory chování výzvou k diskusi, co z nich zůstává po dvou tisíciletích platné i v dnešní postmoderní civilizaci. Letos jí vyšel (nebo vyjde) třetí kniha, opět román, Quasikristalle.

Román Vienna (na toto řazení k literárnímu druhu je poukazováno už v podtitulu knihy) je mozaikovitým vyprávěním o osudech židovsko - křesťanské rodiny v průběhu dvacátého století. Autorka vychází z osudů své vlastní rodiny. Inspiruje se jimi, vychází z nich, ale rozhodně nevytváří nějaký „rodinný životopis“, Vienna stále zůstává románovou fikcí. Autorka začíná vyprávění od narození svého otce – kteréžto je pro její babičku naprosto vedlejší událostí ve srovnání s právě rozehranou partií bridže. Ve vyprávění postupuje víceméně chronologicky. Velmi častým jevem jsou však všemožné odbočky, asociacemi vyvolané vzpomínky a příběhy uvnitř dalších příběhů. Jen se značnými obtížemi by bylo možné Viennu vyprávět jako souvislý příběh s úvodem, peripetiemi, vyvrcholením a závěrem. Asociativního vzpomínání je hojně využíváno, kdy se (zvláště v pozdějších částech knihy, které už jsou vypravěččinými přímými vzpomínkami a nevypráví je jen „z doslechu“), kdy se pravidelně střídá průběžný příběh vypravěčky, na který se jako na nit navlékají korálky historek, které se v mysli vypravěčky objevují a s právě probíhajícím dějem souvisí jen velmi okrajově.

Provádí-li nás autorka po osudech své vlastní, byť v mnohém zfiktivnělé, rodiny – vždyť kniha končí dovětkem, jakýmsi mottem, které je přesunuto za začátku na konec textu, a zároveň otevřeným přiznáním autorky – „Ano. Vymyslela jsem si lepší, hezčí a vtipnější rodinu.“[1] – provádí nás také po bouřlivém dvacátém století. A trochu proti tradici nevychází z této bilance století jako nejstrašnější období holocaust, ale spíše zdánlivě bezpečný život v poválečném Rakousku, který tak důležitou pospolitost začíná nahlodávat. Chvíle krajního ohrožení rodinu stmelovaly, historky, tato mytická verze skutečnosti jim všem dodávaly sílu pokračovat, neustávat v žití. Nová doba však tuto mytizaci nabourává a potomci – mezi nimi sama autorka – se najednou začnou mnohem více zajímat o to, co je pravda na příbězích po desetiletí tradovaných v desítkách variant.

Jak mohlo vyplynout z dříve řečeného, role vypravěče se v průběhu příběhu mění. Začíná jako celkem nezaujatý pozorovatel, do děje nijak nezasahuje. Vypráví události, které sice bezprostředně ovlivnily její vlastní život, nemá však žádnou možnost, jak si je ověřit. Zná je pouze z vyprávění. Postupně se však vypravěčka mnohem více zapojuje do děje, když vypráví o událostech, jichž byla bezprostředním svědkem. Hojně užívané zájmeno „On“ – tatínek, dědeček, strýc – se mění v „my“ případně „nás“. Nejpatrnější je to ve scénách vypravěččiny cesty do Anglie, kdy doprovází svého otce. V závěrečných partiích knihy se vypravěčka stává sama postavou knihy. Už není pouhým tichým, přítomným elementem, který bezprostředně sleduje děj. Sama do děje aktivně vstupuje, v dialozích se objevují i její promluvy, začíná vystupovat v ději aktivně a snaží se svoji rodinu korigovat v propukající hádce.

Celým románem se jako červená nit vine – vedle proměny doby – také nutná proměna myšlení. Románová rodina se v mnohém odlišuje od podobných „ság o židovských rodinách“ – napadá mě např. televizní film Izstvána Szabóa Sluneční jas, který zase na osudech židovské rodiny zhušťoval dějiny sousedního Maďarska. Nejvýraznější rozdíl je v tom, že se nejedná o čistě židovskou rodinu. Od počátku máme tu čest s rodinou, v níž se prolínají kořeny židovské s kořeny křesťanskými. Náboženské motivy jsou silně oslabovány. Hrdinové si v sobě nesou některé zažité židovské stereotypy – talent k obchodování, hašteřivost až tlachavost – nejsou však tím podstatným. Samotné „nábožno“ je vytlačováno spíše příklonem k obyčejnosti a postupem času také k nabourávání zažitých pravidel. Na přetřes se v klíčové scéně knihy dostává letité právo tzv. halacha, podle kterého je nositelem rodu matka, nikoliv otec, jak je to typické pro západní, resp. křesťanskou. A tento fakt je jediný podle práva ověřitelný. Mladší generace však argumentují moderními genetickými výzkumy a logicky tak dochází ke střetu, hádkám a tak typickému „mlácení dveřmi.“

Rodina ve Vienně jakoby žila ve vlastním mikrosvětě, do něhož okolní svět proniká jen zřídkakdy. Rodina – základní a v podání Evy Menasse neuvěřitelně soudržná jednotka – se sice rozjíždí po celém světě (otec v Anglii, strýček dokonce skončí v daleké Barmě, kde jeho spolubojovníky nezabije nepřítel, ale plechovky kompotovaného ovoce shazované vlastními jednotkami), ale nikdy se nevzdávají svých kořenů. Nakonec se vždycky všichni sejdou u společného stolu. A to je prostor pro po sté, po tisící, opakované historky. Jak poznamenává Milena M. Marešová v recenzi na iDnes.cz: „Autorka vtipně postihuje ono umenšování a zveličování paměti, které ze skutečných zážitků dělá příběh.“[2] Román nese kupředu právě motiv proměny. Proměny dějin, společenské situace, myšlení lidí i samotné proměňování prožité skutečnosti ve vyprávění.

Podobně jako „rodina“ je soudržný i sám text. Ač je vybudován mozaikovitě a ne úplně na základě logické kauzality, drží pohromadě a svého čtenáře od prvních slov obaluje promyšleným předivem příběhů. Eva Menasse vypráví poměrně úsečným jazykem. Častým jevem jsou kratší věty. Menasse nepotřebuje dlouhá souvětí, aby nás vtáhla do vyprávění. Neužívá jediné, nekonečné řady slov, oddělené interpunkcí, aby simulovala nějaký „proud vědomí“ ve snaze nás přemírou slov zahltit a vytvořit „pocit vyprávění“, nekonečného, neomezeného. Použitý styl je mnohem přístupnější, čtenářsky jednodušší, výsledek je však totožný, ne-li lepší. Zároveň je nezbytnou součástí textu jeho fragmentárnost. Není souvislým textem, je členěn na jakési neočíslované kapitoly, které jsou v názvu charakterizovány výstižným slovem (nebo souslovím), např. Začátky, Návštěva nebo Dědička. Tyto jsou pak ještě dále děleny do kratších celků. Mnohé z nich, by díky svému charakteru historek, mohly obstát i samostatně jako krátké povídky.

Autorka text dynamizuje svižnými dialogy, do kterých proniká i výrazivo z němčiny či jazyka jidiš. Zvýšený hlas nebo dokonce hádka je naprosto běžným jevem. Za velmi povedený a z reálného života přesně „opsaný“ považuji dialog, který probíhá hned na začátku textu, v němž se v jedné řadě střídajících se replik přirozeně střídá dvojí tematika, přičemž postavy se v obou pohybují naprosto přirozeně. Cituji:

„Ty jsi tím vinen,“ křičela babička, „vyzvedl jsi mě pozdě.“

„Kde mám šálu,“ křičel dědeček od dveří, „měla jsi odejít dřív.“

„Tys mi to dítě udělal,“ křičela babička, „ve skříni vedle dveří.“

„To jsi určitě tu partii musela dohrát až do konce,“ křičel dědeček, „v které skříni?“ atd.[3]

Celkovou vzrušenost slovní výměny ještě podtrhává výhradní užívání slovesa „křičet“.

Kompozičně je příběh rámován větou „Tatínek se narodil velmi rychle“, která je na konci textu mírně variována do podoby „Můj syn se narodil velmi rychle.“ Změní se pouze pozice mluvčího, z vypravěčky na začátku se stává vzpomínající autorčina/vypravěččina babička.

Vienna se v mých očích zařazuje mezi nejlepší díla „židovského psaní“, které pro mě reprezentují jména jako Isaac Bashevis Singer nebo Ota Pavel. Knihy, v níž se jakási tlachavost a sklon k vyprávění historek míchá s humorným nadhledem a podtextem těžkého života, který provází celý národ. Vyprávění se v podání těchto autorů mění v akt očištění od prožitých hrůz. Číst Viennu Evy Menasse je zážitek. Mám-li použít obrat, který se už stal klišé, knihu mohu s klidným svědomím doporučit. A z vlastního pohledu bych dodal, že doufám, že se kniha stane jednou součástí mé domácí knihovny.

Pozn.: Do titulu článku jsem si vypůjčil titul knihy Aleše Hamana, která je studií o české literatuře 19. století. Snad autor promine, že jeho název používám v jiném kontextu. Přijde mi však, vzhledem k textu, velmi výstižný. Snad tato výstižnost vyjde najevo i na základě mého článku.

Pozn. 2: Text původně vznikl jako referát do semináře "Současné středověké literatury", který v akademickém roce 2012-13 vedl na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci prof. Lubomír Machala.

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | neděle 17.3.2013 18:48 | karma článku: 4.15 | přečteno: 179x

Další články blogera

Jiří Vladimír Matýsek

Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?

Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.

4.6.2016 v 10:41 | Karma článku: 10.20 | Přečteno: 474 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Tonya Graves a její bluesové kořeny

Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.

18.2.2016 v 18:54 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 138 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Strhávání model: Adele

Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.

14.2.2016 v 20:24 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 508 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře

Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.

11.1.2016 v 17:23 | Karma článku: 3.04 | Přečteno: 99 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Helena Vlachová

Hry sbližují

I když žijeme ve velmi vyspělé době s nejmodernějšími technologiemi, stále si myslím, že deskové či karetní hry neztrácejí na přitažlivosti

17.8.2017 v 6:32 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Milan Radek

Kdo je tu dnes rasista aneb obejmi nácka ( v Dánsku)

Antifa a někteří černoši co nikdy nebyli otroci nadávají bělochům co nikdy nebyli ani náckové ani otrokáři. Jižanské symboly se v tichu noci odklízejí, vlajku Antify hrdě zvedli před radnicí ve Vriginii. Antifa když protestuje

17.8.2017 v 0:02 | Karma článku: 32.53 | Přečteno: 633 | Diskuse

Libuse Palkova

Adéla ještě nevečeřela

Večeře ve dvou by měla být romantická, svíčky, víno, tichá hudba-však víte. Někdy se to ale múže trochu zvrtnout a vypadat spíš jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela.

16.8.2017 v 23:10 | Karma článku: 4.27 | Přečteno: 144 | Diskuse

Petr Omelka

Pozor na víly !?

Náš lužní les ukrývá mnohá tajemství a někdy i nástrahy, o kterých nemá běžný turista sebemenší tušení...

16.8.2017 v 22:57 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 104 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 11.84 | Přečteno: 680 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 877

Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.