Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pär Lagerkvist a jeho Trpaslík

27. 03. 2013 22:57:18
Dovolím si tvrdit, že pokud se dnes řekne slovní spojení „švédská literatura,“ jen málokdo se dovede upamatovat na víc než jen pár jmen autorů a děl z této severské země. Většina si vzpomene na autorku dětských knížek Astrid Lindgrenovou, milovníci thrillerů ze současnosti zmíní Stiega Larssona, autora i u nás výborně prodávané trilogieMilénium. A někteří si možná vzpomenou na Pära Lagerkvista, nositele Nobelovy ceny za literaturu, jeho románTrpaslíkje tématem tohoto textu. Než se ale k Lagerkvistovi dostanu, dovolte mi krátký exkurz o dějinách švédské literatury.
LagerkvistLagerkvist

Proměny švédské literatury

Od 12. století do roku 1809 byla švédská literatura úzce propojená s finskou, obě se vyvíjely společně, dominantním jazykem byla švédština. Nejstarší dochovanou švédskou literární památkou je zákoník z roku 1220. Nejstarší skladbou, která se svým stylem řadí k epickým rytířským skladbám je Eufemiavisorna ze 14. století.

Další důležité období švédské literatury začíná s odštěpením Švédska od Říma a přechodu na luteránské náboženství. V roce 1541 byla přeložena Bible, díky které se podařilo zakotvit moderní švédštinu. Třicetiletá válka proměnila Švédsko ve významnou zemi na evropském kontinentě a ruku v ruce s rozvojem politickým šel i rozvoj kultury. Deset let po skončení tohoto válečného konfliktu, v roce 1658 vznikla epická alegorická skladba Herkules, jejím autorem je Georg Stiernhielm. Herkules reflektoval mnohá z dobových společenských a kulturních problémů. 18. Století bylo ve Švédsku charakteristické rozvojem divadla, dokonce sám král, Gustav III. napsal operu Gustaf Vasa. Literární vývoj ve století následujícím kopíroval vývoj ve zbytku Evropy, objevil se romantismus, později realismus a poetický realismus.

Prvním výrazným úspěchem pro švédskou literaturu bylo ocenění Selmy Lagerlöf, autorky oceňovaného díla Gösta Berling Saga Nobelovou cenou za literaturu. V průběhu 2. Světové války můžeme ve Švédsku najít vlnu lyrické poezie. Pro tuto generaci, do níž bývají řazeni autoři jako Dan Andersson, Erik Lindegren nebo Karl Vennberg, je charakteristickým tématem hledání smyslu života. Do jisté míry se dá tato generace považovat za předchůdce francouzského existencialismu. Druhá polovina 20. století je charakterizována příklonem k pseudodokumentarismu. Autoři jako Per Olof Sundman nebo Per Olov Enquist nechávají soudy a závěry na čtenáři. Enquist se na konci kariéry obrátil k historickému románu.

Současná próza stále zůstává v realistickém až dokumentárním modu. K nejznámějším autorům patří výše zmíněný Stieg Larsson, Robert Kangas, autor temných socio-psychologických románů a povídek nebo Inger Edelfeldt, autorka knih pro mládež.

Pär Lagerkvist - životopisná vsuvka

Pär Fabian Lagerkvist se narodil 23. května 1891 ve městě Wäxjö v jižním Švédsku jako syn železničního úředníka. Vyrostl v křesťansky orientované rodině, v prostředí, kde jak sám s trochou přehánění, říkal, „jedinými knihami byly Bible a Kniha žalmů.“ S prostým, zbožným a nenáročným životem se však, zásluhou svého staršího bratra, rozešel. Na rozdíl od většiny příslušníků jeho generace ale náboženství nikdy plně neodsuzoval, spíše naopak. Mnoho z jeho děl se zabývá otázkou, jaká je pozice člověka a lidstva ve světě, který už to „božské“ opustilo a dále nepromlouvá.

Své první literární pokusy publikoval v nejradikálnějších socialistických listech „Stormklockan“ a „Fram“. Náboženská, politická i umělecká radikalita mu nebyla v mladých letech ani v nejmenším cizí. Jeho prvním prozaickým textem se stala povídka Lidé. Hlavním hrdinou je Gustav Mörk. Do této postavy Lagerkvist, poprvé ve své kariéře, projektuje svoje pocity tísně, nejistoty ze života. Mörk je symbolem lidské pudovosti a toho zvířecího, co zůstává v člověku hluboce skryto, vytěsněno do nevědomí. Ve svých raných pracích se Lagerkvist držel v intencích modernismu a esteticky radikálních pohledů na literaturu, což shrnul zejména v manifestu nazvaném Umění slovesné a umění výtvarné. Lagerkvistovým přáním bylo vložit do literárního textu to, co obdivoval ve výtvarném umění, především v soudobém expresionismu a kubismu Pabla Picassa. Pilně studoval, učil se na dávných severských bájích, islandské Eddě, finské Kalevale, nevynechal ani Starý zákon.

Následující období jeho tvorby se tak štěpí na dvě větve. Kniha Dvě povídky o životě nebo povídková sbírka Motivy se vyznačují snahou po stylistickém experimentování. To je však potlačeno pod vlivem hrůz první světové války. Ve sbírce básní „Tíseň“ např. píše: Láska není nic / Strach z žití / Ten strach je vším.I v těchto temných letech však měl pevný cíl, jakési světlo na konci tunelu, naději, k níž se mohl upnout. Snažil se o reformaci divadla, které ve Švédsku mělo snad jen jedinou osobu hodnou zapamatování – Augusta Strindgerga, dramatika a romanopisce žijícího v druhé polovině 19. Století. V roce 1917 vzniká drama Poslední člověk, které se stává návodem a vzorcem pro další směřování švédského dramatu. O rok později jej doplnil teoretickou úvahou prostě nazvanou Divadlo, která vyšla společně s třemi jednoaktovými hrami pod názvem Těžká hodinka. Jeho hlavním požadavkem bylo tvoření plnokrevných postav, ne jen dramatických ilustrací. Cituji: „Vše musí být zaměřeno k jedinému, k uvolnění jedné jediné nálady, jediného pocitu, ne k analýze, psychologii a kreslení charakterů, ale k líčení člověka takového, jaký je, když je zlý, když má bolest a když má radost.“ Konec citace.

Poválečná léta představují v Lagerkvistově tvorbě důležitý přechod. Od pesimistické vize světa ve sbírce z Chaos z roku 1919 se posunul k mnohem optimističtější vizi světa ve sbírce Šťastlivcova cesta. Zde se smiřuje s člověkem a konečně nachází vlastnosti, které na něm lze obdivovat – vášeň pro spravedlnost, pro pravdu a krásu, dobro a lásku v člověku. Víra ve vznešenost dobra v člověku se pro něj v následujícím stává jakýmsi náboženstvím, které poznamenává jeho další díla, např. sbírku milostné lyriky Zpěvy srdce, veršované drama Neviditelný, prozaické sbírky Vítězství nad životem – symbolický název je v tomto případě poměrně jasně pochopitelný – autor zvítězil nad špatnými stránkami života a objevil naději.

Období optimismu končí s rokem 1933, s rokem nástupu vlády nacistické diktatury v Německu. Lagerkvist byl mezi prvními spisovateli, kteří si nebezpečí přicházející z Německa uvědomili, a velmi rychle na něj začal ve svých dílech upozorňovat. Prvními díly, v nichž se proměnil z myslitele v bojovníka, je dvojí vydání prózy a dramatu Kat. Titulní postava je zároveň symbolem nacismu, velmi konkrétním a jasným, a také abstraktním symbolem smrti. Muž bez duše z roku 1936 je tragédií mladého nacisty, které v sobě objeví lidskost. Bohužel až příliš pozdě a musí za to zaplatit životem. V dramatu Vítězství v temnotách, říká, že dobro je neporazitelné, že je nelze porazit zbraněmi nebo násilím. O rok později, v roce 1940, kdy už válečné peklo zuřilo na plné obrátky, říká ve sbírce Píseň a boj následující. „Barbar zvolil zbraň, ty volit musíš jako on.“ Zbývající práce z válečného období se nesou v podobném duchu. V roce 1944 vychází Trpaslík, o něm budu podrobněji mluvit na chvíli.

Prvním poválečným textem je renesanční drama Kámen mudrců. V příběhu alchymisty Alberta, který je ochoten obětovat vše touze po poznání se však kriticky odráží svět současný a Albertus se stává odrazem tehdejších (a vlastně i současných) vědců, kteří v honbě za poznáním opouštějí základní lidské hodnoty. Motiv člověka-tvůrce se objevuje ještě v jednoaktovém lyrickém dramatu Nechte člověka žít, které po technické stránce navazuje na středověké drama. Myšlenka je však současná a jako by předvídala „hony na čarodějnice“ v éře McCarthysimu ve Spojených státech. V roce 1951 dostal Lagerkvist Nobelovu cenu za literaturu. Nejslavnějším dílem z Lagerkvistova pozdního období je román Barabáš. Za titulní postavu si autor zvolil lupiče, kterého si lid vyvolil, aby byl osvobozen místo Ježíše Krista. Hlavní postava nenachází smysl života a umírá v nejistotě. Mezi Lagerkvistovy poslední texty patří Poutník na moři, který je stejně jako díla předchozím vyznáním lásky k člověku, dále Země zsalíbená z roku 1964 a tři roky později vyšlý text Herod a Mariamne. Lagerkvist zemřel ve Stockholmu 11. července 1974.

Trpaslík, Lagerkvistův tvůrčí vrchol?

Jak již bylo řečeno, Trpaslík poprvé vyšel v roce 1944, v roce, kdy vrcholila druhá světová válka. Kniha je psáno v ichformě, formou zápisků, příp. deníku, kterému ale schází datace.

Hlavní postavou je bezejmenný, šestadvacet palců vysoký trpaslík, který žije na italském knížecím dvoře. Celý svět románu je filtrován jeho očima, ze zápisků se dozvídáme jen to, co on považuje za důležité.

Oproti ostatním trpaslíkům, tak jak bývají v kultuře zobrazováni, není bláznem, bavičem šlechty. Prostě JE přítomen, jako tichý temný stín. K bavení obecenstva se nikdy nesnížil (nikdy se nesměje) a nebyl o to ani požádán.

Je důvěrníkem kněžny Theodory, využívá jej jako posla s dopisy k jejím důvěrníkům. Trpaslík ji však nenávidí, cituji: „Chtěl by ji vidět hořet v pekelném ohni.“ Konec citace. Trpaslík nenávidí všechny a všechno, nikdy nepochybuje o své výjimečnosti, která je v ostatně v jeho očích ještě utvrzována odmítavým postojem okolí k němu. Hnusí se mu běžné lidské vlastnosti i chování. Neštítí se ničeho, ani ublížit dítěti. Jednou je totiž přinucen knížecí dcerou Angelikou. Hodiny strávené s dítětem jej neuvěřitelně obtěžují, hru považuje za nesmysl, předstírávání. Zde si opět potvrzuje svoji výjimečnost: „Jen já opovrhuji předstíráním. Jen já jsem.“ Angelika jej nutí hrát s kotětem, ale Trpaslíka dětská fixace na mláďata natolik rozčiluje, že jedné noci kotě zabije.

Trpaslík pohrdá nejen lidmi, nenávidí dokonce i jiné trpaslíky. Od jeho vlastního rodu jej odlišuje zejména jeho hluboký a temný hlas. Ostatní trpaslíci mají hlásky tenké, vysoké. Přesvědčí knížete, aby ostatní trpaslíky odprodal a on tak zůstává jediným v „obydlí trpaslíků“, kde se může oddávat úvahám. Nenávidí dokonce i sám sebe, cituji: Jím své vlastní žlučí potřísněné maso. Piji svou vlastní otrávenou krev. Jako zatrpklý velekněz svého lidu přijímám každý den svou osamělou večeři Páně.“

Jeho pohled na život je natolik zkreslený, že příčinu toho, že se okolí hnusí, hledá právě v lidech, kteří jsou kolem něho, nikoliv ve své vlastní pokřivenosti. Pokřivenost je jedna z vlastností, kterou u okolí hledá. Jednou ke dvoru přichází tajemný cizinec, vznešený, s dlouhým plnovousem. Trpaslík končí tento zápis slovy: „Rád bych věděl, v čem bude pokřiven.“ Pozoruhodným cizincem je Bernardo, renesanční, všestranně vzdělaná osobnost. Zpočátku maluje nástěnnou malbu v chrámu a koná nejrůznější vědecká pozorování. Bernardo je další z Lagerkvistových postav, které život tvoří, snaží se poodkrýt jeho slupku a nalézt to dobré v lidech. V opozici proti němu stojí právě Trpaslík, který je životem zdeptaný a svému okolí život spíše bere, než aby jej tvořil. Bernardo se často oddává diskuzím s knížetem o krásách života a poznání. Trpaslík je mlčky poslouchá, dolévá jim víno a považuje je přinejmenším za blázny: „Co oni vědí o velikosti života.“ Život je podle něj nicotný, jako červ, jehož je možné nehtem rozmáčknout. Nevidí žádné potěšení v tom, zkoumat přírodu, hledat odpovědi na otázky. Na druhou stranu k Bernardovi Trpaslík jistým způsobem vzhlíží, je jím zaujat a ve svým zápiscích mu věnuje mnoho prostoru.

Výraznou epizodou je v textu válečný konflikt se sousední zemí. Trpaslík je nadšený, tvrdí, že všichni v zemi chtějí válku. I hvězdy jsou válce nakloněny. Mistr Bernardo se ve svém vědeckém bádání přesouvá k výrobě válečných strojů. Ač by se to mohlo vypadat jako odchylka od Lagerkvistova zobrazení člověka jako tvůrce – Bernardo tvoří stroje, které by měly život brát – válka se nakonec vyvíjí takovým způsobem, že strojů není užito. Knížecí armády vedené vojevůdcem Baccarosou (nemohu si nevzpomenout na operaci Barbarossa, kterou Německo v roce 1940 otevřelo Východní frontu) rychle postupují vpřed a jedinou trpaslíkovou touhou je zúčastnit se boje. K jeho malé radosti však není nasazen přímo v akci (za čas ale dostane příležitost v boji, přičemž zabije bezbranného trpaslíka). Hlavní bitva je úspěšně dobojována, ale cesta ke „konečnému vítězství“ (další termín upomínající na 2. Sv. v.) je delší než Trpaslík čekal. Jenže nakonec k němu nedojde, armáda je nucena se stáhnout. Válka skončila a trpaslík propadá zoufalství. Nakonec vše vyústí v podepsání smlouvy o věčném míru mezi knížetem a nepřátelskou zemí. To je pro Trpaslíka tvrdá rána, která je ale vykoupena tím, že se jedná o připravený podraz – zástupci nepřátelského státu budou při velkolepé hostině otrávení. Celá tato akce způsobí řetězec událostí a pozvolný úpadek knížecí rodiny pevně spjatý i s Trpaslíkovém ústupem ze scény hlavního dění.. Trpaslík vším proplouvá ve své samotě jen jako nezaujatý pozorovatel. Městem se šíří mor, kněžna žije uzavřena ve své komnatě od té doby, co byl při hostině otráven i její milenec. Celé dny tráví modlením se k Bohu, ale útěchu pro svůj hříšný (podle Trpaslíka) život, nenalézá. Jednoho večera ji Trpaslík v komnatě zastihne modlící se k Bohu a po vypjaté scéně před ní odhalí její falešnost – Předstírá, že touží po Kristu, ale stále myslí na svého milence. - Trpaslík dá na její přání volný průchod svému hněvu (vlastně poprvé v celém textu) a kněžnu téměř ubije karabáčem. Mor ukončuje dlouhou válku, kterou nedokázala vyřešit ani zákeřná akce při hostině.. Závěr textu píše Trpaslík ve vězení, kam byl odvlečen, aby vysvětlil, co se událo mezi ním a kněžnou. Trpaslík zůstává ve vězení, ale hledí vstříc do budoucnosti, přičemž neochvějně věří, že je pro svého pána naprosto nepostradatelný a jednou přijde čas a on se vrátí na své staré místo.

Lagerkvistův Trpaslík je poměrně snadno prohlédnutelnou alegorií nacismu a nacistického Německa. V postavě Trpaslíka se spojují ty nejodpornější lidské vlastnosti – neochvějná víra v sama sebe, ve vlastní nepostradatelnost a neomylnost, nadřazenost oproti jiným lidem apod. na jejichž podloží pak vyrůstají nejrůznější diktátorské režimy. Titulní postava je skvěle propracovaná, plnokrevná a díky tomu je jednou z nejděsivějších postav, s jakými se můžeme v literatuře setkat.

Jazyk, který Lagerkvist užívá je prostý, hojně je užíváno přídavných jmen, často v řadách několikanásobně za sebou. Trpaslík velmi rád popisuje sám sebe, svoji mimiku a pohyby, stejně tak si všímá detailů na jiných osobách. Téměř opominuto je v popisech prostředí. V textu se průběžně objevují filozofické úvahy – např. o náboženství, o postavení člověka na tomto světě, o vládě. Všechna filozofická vyústění jsou ale deformována Trpaslíkovým pohledem.

Lagerkvistův Trpaslík je dokonalou studií egomaniakální postavy. Tato rovina mi přišla důležitější než často zmiňovaná rovina alegorická, vytvářející obraz nacistického Německa. Kniha má spád, je myšlenkově podnětná a zároveň místy až šokující, kolik zloby, nenávisti a egoismu lze do jedné jediné literární postavy vložit. Z tohoto důvodu rozhodně stojí za přečtení.

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | středa 27.3.2013 22:57 | karma článku: 5.85 | přečteno: 223x

Další články blogera

Jiří Vladimír Matýsek

Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?

Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.

4.6.2016 v 10:41 | Karma článku: 10.20 | Přečteno: 468 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Tonya Graves a její bluesové kořeny

Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.

18.2.2016 v 18:54 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 136 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Strhávání model: Adele

Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.

14.2.2016 v 20:24 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 506 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře

Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.

11.1.2016 v 17:23 | Karma článku: 3.04 | Přečteno: 98 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von..."

Všichni svatí se maj slavit tak, jak jim přináleží. Šebestián střelbou z luku, Andula zimou a Jan pořádnym fajrákem...

28.6.2017 v 9:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Andrea Jamborová

Nechovej se jako debil...

Znáte to. Vidíte nějakou situaci a hned vás k ní napadne filmová hláška. Není člověka, aby si alespoň jednu nepamatoval.

28.6.2017 v 8:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 54 | Diskuse

Jarmila Kamenáčová

Večer na chalupě

Zavřela dveře a šla se toulat do tmy. Vzpomněla jsem si na tuláka, který se toulal po hvězdách, jak o něm zpíval Pavel Zajíček. Každý jsme ve své podstatě, ve své duši, tulákem...

28.6.2017 v 8:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 37 | Diskuse

Marketa Kadhi

Na pláži

Vůbec by mě nenapadlo popisovat své dojmy z dovolené, nebo psát o tom, co se dá vidět na pláži, dokud jsem tam nepotkala vílu.

27.6.2017 v 18:16 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 800 | Diskuse

Karel Trčálek

Já jsem taky zarytý liberální demokrat!

Radostí mi praskla žilka, když jsem se dozvěděl, že nejsem tady na blogu jediným zarytým liberálním demokratem, že je nás tady povícero

27.6.2017 v 17:30 | Karma článku: 11.23 | Přečteno: 302 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 875

Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.