Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Z deníku padělatele (Umberto Eco: Pražský hřbitov)

18. 06. 2013 16:45:38
Umberto Eco byl pro mě vždycky spíše vědcem než autorem beletrie. Proslavil se siceJménem růže, historickou detektivkou, ale odborné eseje tvoří přeci jen valnou většinu jeho bibliografie. Práce ze středověké estetiky, teorie literatury a sémiotiky byly vždycky dokonalou ukázkou toho, jak poměrně složité téma podat s nebývalou čtivostí a přístupností pro „neodborného“ čtenáře. Pokud jde o beletrii, je Eco postmodernistou par excelence. Sám na sebe aplikuje svou teorii o čtení textu na více rovinách a baví oba svoje čtenáře – sémantického i sémiotického.
Pražský hřbitov, Argo, 2011Pražský hřbitov, Argo, 2011

Pražský hřbitov[1], zatím poslední, v pořadí šestý, Ecův beletristický text[2], dotahuje k dokonalosti to, co v různých podobách Eco zkoušel ve svých předchozích románech. Baví čtenáře, který si libuje v žánru historického románu (tentokrát zasazeného na konec 19. století) a zároveň baví i historika – či člověka historií poučeného – tím, kolik historických aluzí si na něj přichystal. Jak sám píše v doslovu, všechny postavy, kromě té titulní, se zakládají na skutečných, žijících osobnostech své doby. Pražský hřbitov se tak nezakrytě hlásí k textům spadajícím do škatulky tzv. alternativní historie.

Eco pracuje v jádru velmi jednoduchým způsobem. Významnější dějinné zvraty 19. století, zvláště ty, které se týkají špionáže a dobových tajných služeb, připisuje na vrub jediné osobě, Simonu Simoninimu. Na mysl se automaticky dere Forrest Gump – jenže ten, na rozdíl od Simoniniho tvořil dějiny tak-nějak-omylem. Simonini je padělatel a špion, profesionál, který svou nenávist vůči všemu a všemu (dlouhý výčet i s důvody k nenávisti zabírá několik úvodních kapitol) neváhá využívat ve své pokoutné práci. Tu se namočí do pouličních nepokojů, onde trochu pošoupne Garibaldiho v jeho válečném tažení – aby u toho jen tak mimochodem inspiroval Alexandra Dumase), jindy zase za noc napíše dokument, který se stane určujícím pro Dreyfusovu aféru. Celý jeho život se ale točí hlavně kolem textu, který má odhalovat všežidovské spiknutí, vzniklé s cílem ovládnutí celého lidstva. Text, z něhož se za čas staly nechvalně proslulé Protokoly sionských mudrců jsou leitmotivem, který se vynořuje a zanořuje v průběhu celého románu. Simonini svoje arcidílo píše a v různých fázích rozpracovanosti prodává, je využíváno různými stranami a ke svému autorovi se vrací ve chvílích, kdy už si myslí, že je jeho „zajisté autentický“ záznam setkání rabínů ze hřbitova v Praze.

Eco využívá formy deníkových záznamů. Hlavní postava se snaží přijít na kloub předcházejícím událostem a rekonstruuje svůj život. Amnézie hlavního hrdiny také způsobuje, že se v textu objevuje ve dvojí podobě, jako dvě postavy a jediné vědomí se rozdělilo ve dva zdánlivě úplně odlišné osudy. Velký otazník nad tím, jestli se jedná o schizofrenně rozděleného hrdiny-vypravěče, nebo máme skutečně tu čest se dvěma lidmi, kteří si své soukromé deníkové zápisy vedou v jednom sešitě – a ještě jsou schopni se na jeho stránkách hádat o skutečném průběhu událostí.

Na pozadí románu vyplouvá i jakási beletrizovaná textologická analýzy Protokolů, které do sebe absorbovaly značné množství vlivů – a to včetně fejetonistické literatury (koncepci celé scény vnukne Simoninimu nikdo menší, že Dumas st.). Eco manipuluje s fakty jen velmi nenápadně (např. spojuje dvě postavy do jedné) a pro průběh dějin naprosto nepodstatně. Ano, hnidopich by se našel, porýpal by se, polechtal ego a –

– nakonec stejně schlípne uši a do Ecova textu se začte (a nebo ho taky znechuceně zahodí jako snobskou četbu, ale o tom až jindy). Mnozí by mohli namítnout, že Eco jen skládá kousky dějinného puzzle do nového tvaru, který provázán svými vlastními vazbami a vystavěn na půdorysu dobrodružného románu se špionážními prvky. Alternativní dějiny, tak jak je Eco předkládá, sice často přinášejí pocit jakési přebujelosti, nepravděpodobnosti, přesto však běží mnohem hladčeji, než „skutečné“ dějiny. Umberto Eco nachází v chaosu 19. století (kdo by se v tom měl vyznat, ve všech těch bojích za nezávislost, dvorských aférách, válkách a revolucích?) jednotící linii. Simonini nás nenásilně protáhne bouřemi předminulého století a my se nestačíme divit, že jde komplikované dějiny vyložit tak jednoduchým způsobem. I když to vlastně není pravda. A nebo je? Kdo dnes může říct, zda skutečně žil nebo nežil někdo, jako Simonini, geniální padělatel, který tahal za nitky a udělal z historie to, co teď známe. Literatura tady vždycky byla od toho, aby vyprávěla příběhy – ty velké, i ty malé. Podobně i dějiny, i ty v podstatě vypráví příběhy – je by měly být pravdivé. Ale jak upozorňuje Hayden White, dějiny nejsou nic jiného, než vyprávění. A v průběhu času se každé vyprávění mění, vylepšuje se, přidávají se barvité detaily, integrují se v něm jiná vyprávění jinde zaslechnutá. Proč by na tomto principu nemohly pracovat i dějiny?

Umberto Eco naplňuje postmoderní metodu psaní beze zbytku. Pražský hřbitov lze číst jako skvěle střižený román Dumasovského typu. Pobaví se čtenář, který se o konspirační teorie nezajímá a o zednářích zaslechl jen omylem (pokud jej neodradí dlouhé výčty všeho možného[3]). Poučenějšímu čtenáři dává Ecův román dostatek místa k uvažování nad smyslem literatury a dějin a ještě se utvrzovat v kvalitě vlastní kulturní encyklopedie.



[1] Argo, 2011, překlad Jiří Pelán

[2] Jméno růže (1980), Foucalutovo kyvadlo (1988), Ostrov včerejšího dne (1994), Baudolino (2000), Tajemný plamen královny Loany (2004) – Pozn. vročení v závorkách odpovídají prvním italským vydáním.

[3] Což je samo o sobě odkazem na důležitou součást dobové literatury – seznamy a výčty. Tomu se ostatně Eco věnuje ve své další knize, v Bludišti seznamů (Argo, 2009). V něm se autor věnuje popisům nejrůznějších forem zobrazování množství v umění, od Homéra, přes Boschův obraz Zahrada rajských rozkoší atd. Zajímavé čtení...

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | úterý 18.6.2013 16:45 | karma článku: 7.26 | přečteno: 367x

Další články blogera

Jiří Vladimír Matýsek

Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?

Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.

4.6.2016 v 10:41 | Karma článku: 10.20 | Přečteno: 474 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Tonya Graves a její bluesové kořeny

Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.

18.2.2016 v 18:54 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 138 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Strhávání model: Adele

Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.

14.2.2016 v 20:24 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 508 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře

Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.

11.1.2016 v 17:23 | Karma článku: 3.04 | Přečteno: 99 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Zdeněk Sotolář

Kampak zmizeli rodiče?

Školy dnes úkoluje kdekdo. Teď se přidali také čeští zubaři. Novopečený prezident České stomatologické komory Roman Šmucler chce stomatologickou osvětu po učitelích.

16.8.2017 v 14:55 | Karma článku: 21.00 | Přečteno: 624 | Diskuse

Martin Braun

Despacito - letní rozhlasový armaggeddon

Asi se najde jen sotva někdo, kdo tuhle hrůzu ještě neslyšel. Hraje všude. Kteroukoliv stanici naladíte, ozve se Despacito a to dokonce i na těch rockových.. A jak jsem se doslechl, podobný virus přepadl i Česko.

16.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 11.14 | Přečteno: 593 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby II.

Do Tróje se vracíme v poslední červencový den dávno poté, co svatá Markyta hodila srp do žita. Zato však Janoušková Markyta se ozvala a naplnila mě tak v horkém létě chladivou radostí.

16.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby I.

Letošní ročník dle tematického zaměření sluje Versailles. Koncerty budu řadit za sebou bez dalšího třídění. Půjdou tedy spojitě v čase, avšak látky mnoho, proto chystám dva díly.

15.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Tomáš Flaška

Za co se asi ti Rusové stydí?

Ruská kinematografie natočila velkofilm o připojení Krymu k Rusku. Úmyslně nepíši o anexi. Prý je to velkofilm s fůrou akcí, tanků, stíhaček, ba dokonce i milostný příběh se line jako nit skrz vítězný děj.

14.8.2017 v 16:55 | Karma článku: 33.09 | Přečteno: 918 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 877

Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.