Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kajícná zpověď kulturního snoba

24. 06. 2013 17:27:29
Oscar Wilde jednou pravil:„Veškeré umění je zcela neužitečné.“ Ve svém posledním příspěvku na tomto blogu jsem před časem mimo jiné napsal: „Umberto Eco naplňuje postmoderní metodu psaní beze zbytku. Pražský hřbitov lze číst jako skvěle střižený román Dumasovského typu. Pobaví se čtenář, který se o konspirační teorie nezajímá a o zednářích zaslechl jen omylem. Poučenějšímu čtenáři dává Ecův román dostatek místa k uvažování nad smyslem literatury a dějin a ještě se utvrzovat v kvalitě vlastní kulturní encyklopedie.“
Oscar Wilde, nekorunovaný král všech kulturních snobůOscar Wilde, nekorunovaný král všech kulturních snobů

Důležitější část je ta druhá, ta o poučenějším čtenáři a kulturní encyklopedii. Postmoderna totiž může některé vnímatele – vztahováno nejen na literaturu, ale i film a hudbu - podvědomě nabádat ke snobismu - k vymezování se vůči jiným druhům umění jako nižším, méně hodnotným. Samozřejmě že pohled snoba na tuto „nižší kategorii“ je přeplněný odsudky, hanlivý a posměšný. Ale jedním z poznávacích znamení kulturní snoba je nepochybně i to, že si vytváří názor mnohdy na základě jediného rysu, bez toho aniž by blíže prozkoumal to, o čem mluví. Kulturní snob si je také naprosto jistý svou pravdou. On přece jasně dovede rozpoznat co je dobré a co je špatné, co je umění a co žumpa hodná zapomnění. A tento pocit si nenechá ničím a nikým vymluvit. Kulturní snob je člověk s velmi vyhraněným žebříčkem hodnot, neobjevuje nové věci, jen čím dál tím hlouběji vplouvá do jednoho oblíbeného tématu. Kulturní snob, oblažen hávem pocitu své vlastní nadřazenosti se s oblibou zabývá tématy, které jej už na první pohled vyhraňují vůči ostatním, běžným milovníkům kultury. Zvláštní, jaká koncentrace kulturních snobů se vyskytuje mezi posluchači opery, diváky těžce artových filmů a návštěvníky výstav abstraktního umění.

Vypovídá o mně něco, že nepovažuji za umění černý čtverec na bílém pozadí? Možná, že nemám dostatek fantazie, že si za tento jednoduchý obrazec nedokážu dosadit řadu významů a v tomto prostém obraze najít duchovní podstatu svého života, nedejbože všehomíra. Ale není to vlastně naopak? Není to od kulturního snoba vlastně jen kompenzace vlastních pocitů méněcennosti? Kulturní snob má monopol na pravdu. Svoje rozsáhlé monology na téma „Zdlouhavost expozice u filmů Christophera Nolana“, „Kostýmní výtvarnictví v opeře Don Giovanni v podání toho a toho ochotnického divadla“ prokládají řadou cizích výrazů, které jejich projevu dávají punc věrohodnosti a v očích náhodných posluchačů jim dodávají auru odborné nadřazenosti a sečtělosti. Ve skutečnosti to svědčí o pravém opaku. Kulturní snob se často opírá o názory odněkud vyčtené (starší generace si pro svoje informace alespoň chodila do knihovny, mladší snobové pro jistotu neopustí svoje kancelářské židle a jejich nejčastějším zdrojem bude nepochybně Wikipedie) a se samozřejmostí sobě vlastní je vydává za své a pracně naučeným cizím výrazům, pro které často nezná ani česká synonyma, a nejspíše jim ani nerozumí (což je kategorie sama o sobě - jazykový snob). Kulturní snob však v diskuzi záhy končí, když mu dojde jeho značně omezený repertoár plochých argumentů. Diskuze s kulturním snobem končívá uraženě zvednutým nosem na jedné straně a smíchem na straně druhé (ty tomu nerozumíš, či jsi kulturní barbar).

Chodí jich mezi námi spousta, každý z nás určitě nějakého zná. A co je ještě horší, není obtížné se jedním z nich stát. Stačí na to správné vzdělání, záliba v umění, pocit, že vím víc než ostatní – ona to klidně může být pravda, ale musí se s tím umět pracovat – a kulturní snob je na světě.

I já jsem býval kulturním snobem – a v mnoha ohledech jím stále zůstávám. Netřeba cokoliv skrývat. I já jsem schopen trávit dlouhé hodiny diskutováním nad něčím, co musí běžnému štamgastovi připadat jako věc veskrze zbytečná a nepochopitelná. I já si vedu blog, v němž pranýřuji něco, co se mi na umění (resp. spíše literatuře a filmu) nelíbí. I já používám cizích slov – ale ne proto, abych si vytvořil pocit nadřazenosti. I já nadávám na hip-hop a neposlouchám ho. I já toho mám spoustu přečteného. Ale pokud je to alespoň trochu možné, diskutuji. Snažím se svoje názory podložit argumenty, které se o cizí názory opírají jen z části. Pokud se chci bavit o něčem, co se mi nelíbí, napřed si ten který text pročtu. Ne, nezbavil jsem se svého kultursnobství úplně, ale pracuji na tom.

Hranice mezi normálním vnímatelem umění a kulturním snobem, je velmi tenká. Překračuje se velmi snadno, stačí jen mít pocit mírné převahy, pocit, že ten film, na který se dívám je prostě „těžce umělecký“ a do osidel kulturního snobismu se padá hodně snadno. Na druhou stranu, stačí pouze umění vnímat s otevřenými očima, vnímat toho co nejvíce a pokud možno nezaujatě a hlavně – a to je to nejdůležitější – vytvářet si svůj vlastní názor. Nepapouškovat to, co někdo někde řekl. To je klíč v boji proti kulturnímu snobismu. A ještě jedna věc, kterou do nás vpravuje postmoderní přístup k umění. Mělo by být v prvním plánu hlavně zábavou. A až v tom druhém přenášet složité filozofické otázky.

Ale - pozor na antisnobismus, každý extrém škodí! A na závěr ještě jednu citaci krále všech kulturních snobů, Oscara Wildea, který ve své předmluvě k Obrazu Doriana Graye řekl toto:

Ti, kdo objevují v něčem krásném ošklivý smysl, jsou zkažení a přitom neokouzlují. „To je nedostatek. Ti, kdož objevují v něčem krásném krásný smysl, jsou lidé s kulturou. Pro ty je naděje. A vyvolení jsou ti, pro něž něco krásného znamená jenom krásu.“ To, o čem této výrok vypovídá, si přeberte sami.

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | pondělí 24.6.2013 17:27 | karma článku: 5.52 | přečteno: 394x

Další články blogera

Jiří Vladimír Matýsek

Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?

Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.

4.6.2016 v 10:41 | Karma článku: 10.20 | Přečteno: 474 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Tonya Graves a její bluesové kořeny

Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.

18.2.2016 v 18:54 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 138 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Strhávání model: Adele

Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.

14.2.2016 v 20:24 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 508 | Diskuse

Jiří Vladimír Matýsek

Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře

Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.

11.1.2016 v 17:23 | Karma článku: 3.04 | Přečteno: 99 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Zdeněk Sotolář

Kampak zmizeli rodiče?

Školy dnes úkoluje kdekdo. Teď se přidali také čeští zubaři. Novopečený prezident České stomatologické komory Roman Šmucler chce stomatologickou osvětu po učitelích.

16.8.2017 v 14:55 | Karma článku: 21.00 | Přečteno: 624 | Diskuse

Martin Braun

Despacito - letní rozhlasový armaggeddon

Asi se najde jen sotva někdo, kdo tuhle hrůzu ještě neslyšel. Hraje všude. Kteroukoliv stanici naladíte, ozve se Despacito a to dokonce i na těch rockových.. A jak jsem se doslechl, podobný virus přepadl i Česko.

16.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 11.14 | Přečteno: 593 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby II.

Do Tróje se vracíme v poslední červencový den dávno poté, co svatá Markyta hodila srp do žita. Zato však Janoušková Markyta se ozvala a naplnila mě tak v horkém létě chladivou radostí.

16.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby I.

Letošní ročník dle tematického zaměření sluje Versailles. Koncerty budu řadit za sebou bez dalšího třídění. Půjdou tedy spojitě v čase, avšak látky mnoho, proto chystám dva díly.

15.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 52 | Diskuse

Tomáš Flaška

Za co se asi ti Rusové stydí?

Ruská kinematografie natočila velkofilm o připojení Krymu k Rusku. Úmyslně nepíši o anexi. Prý je to velkofilm s fůrou akcí, tanků, stíhaček, ba dokonce i milostný příběh se line jako nit skrz vítězný děj.

14.8.2017 v 16:55 | Karma článku: 33.09 | Přečteno: 918 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 877

Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.