Otázka "Co jekvalitní televize" zaměstnává televizní vědce už let. Cca od poloviny devadesátých let dává prudký rozvoj televize nekončící řadu podnětů, které pohled na to, co se za tímto pojmem skutečně ukrývá.
Následující text by měl být malou soukromou úvahou nad termínem kvalitní televize, zamyšlením nad tím, co pro mě kvalitní televize představuje a ztělesňuje. Mé úvahy se zakládají na třech textech - HBO and the Concept of Quality TV Jane Feuer, Is Quality Television Any Good Sarah Cardwellové aQuality TV - A US TV Critic's Perspetive od Davida Bianculliho.
Předem předesílám, že bych sám sebe jen stěží označil za televizního diváka v tom pravém slova smyslu. Nečekám každý den v týdnu na nový díl oblíbeného seriálu, nehlásím se k žádnému fanklubu nějaké série. Vybírám si. Ano - hledám. Když mě něco zaujme, pokračuji. Ale nedělá mi problém přestat, pokud mě dané dílo začne nudit.
Jak výše uvedení teoretici bez výhrad uznávají, posuzování toho, co je ona kvalitní televize je záležitostí čistě subjektivní. Každý z nás, každý filmový divák (koneckonců nemusí být nutně filmový, je to případ jakéhokoliv umění), si vytváří svůj vlastní estetický rámec, jehož prizmatem umění sleduje a vybírá si z něj to, co do tohoto rámce zapadá. Stejně tak pak tento svůj estetický rámec konfrontuje s estetickými rámci jiných diváků, rámce se vzájemně obohacují, proměňují.
Přijde mi proto poněkud nešťastné - a je to ostatně problém umělecké kritiky jako takové - snažit se definovat něco tak amorfního a čistě subjektivního, jako je kvalita. V současnosti, kdy film a televize přestávají být světy sobě vzdálenými a naopak se k sobě přiblížily natolik, že ve své podstatě protnuly, je určování kvality obtížné - ne-li zhola nemožné.
Klíčová je vždy perspektiva diváka. Kritik není ničím více, než poučeným divákem. Může soudit, může vyjadřovat svůj názor - a v konečném důsledku do jisté míry ovlivnit, zda si něco konkrétní divák v televizi pustí nebo ne. Nakonec je to ale stejně jen otázka značky, propagace a to, o jak moc masivní produkci se jedná. Jeden příklad za všechny: Horkým tématem posledních týdnů je start páté série Hry o trůny. Bylo zajímavé sledovat fanouškovská očekávání na Twitteru, která místy hraničila až s hysterií. Seriály (a stejně tak i filmy) se mění ve společenskou událost. Když někdo dané dílo nesleduje, je málem vyvržen ze společnosti (nemohu si nevzpomenout na spor s jedním nejmenovaným kolegou, který nebyl schopný pochopit, že chodí po zemi takoví heretici, kteří daný, v tu dobu aktuální film ještě (ani ne týden po premiéře), neviděli). Naprosto všechno je otázkou osobního vkusu - ničeho jiného.
Každý z nás si definuje svou vlastní "kvalitní televizi". Ano, je možné najít určité stylistické prvky, které by mohly být nositelem toho, co je obecně považováno za kvalitní. Ve výše zmíněných článcích jsou nejčastěji zmiňována hudba, kamera, herecké výkony, narativně komplikovanější příběh, já bych za sebe ještě výše zmíněnou produkci. Je však celkem zajímavé poukázat na to, že se jedná o věci, které televize přijala od svého staršího bratříčka, filmu. Kde dneska hledat onen distinktivní rys mezi kvalitní a ne-kvalitní televizí, když ne v sumě stylistických prvků. Zastávám názor, že je třeba se obrátit do sféry hodnot. Televizní tvorba má v dnešní době stát se "románem pro vizuální dobu". Může být tím médiem, které může vyprávět ony "velké příběhy". Nejčastěji se tak proto nabízí témata historická - a televize má tu možnost v poměrně atraktivní formě prezentovat to, co by na stránkách knih historiků četla jen úzce vybraná skupina recipientů. V této souvislosti mě napadají domácí díla Hořící keř nebo České století. Tyto dva počiny považuji za své osobní zástupce toho, co se u nás natočilo, a mohlo by nést označení "kvalitní televize". O "kvalitní televizi" se mluvilo i souvislosti s krimiseriálem *Cirkus Bukowsky". Toto dílo je ale podle mě důkazem spíše než kvalitní televize, toho, že jsme za západem stále dost pozadu. Je příkladem definice kvalitní televize skrze stylistické prvky. Ale upřímně - jakákoliv televize je dnes schopna vyprodukovat seriál, který by vypadal "filmově". Kdysi tak oblíbené kritické floskule, že "film vypadá televizně", nebo "televize filmově", dnes naprosto postrádají smysl.
Osobně si tak televizní kvalitu definuji spíše tematicky a skrze hodnoty, které daný filmový text přenáší. Ocením spíše dobrou literární adaptaci, byť s nižším rozpočtem, než dle mého názoru povrchní seriály typu Sex ve městě. Vychutnám si spíše poctivé řemeslo a herecké výkony v intimním dramatu, než epickou výpravu a bombastickou produkci. Možná jsem anachronismus, ale kvalita je pro mě prvek imanentně obsažený v daném díle – nikoliv to, o čem se říká, že je to kvalitní. K nepříčetnosti mě vytáčí slogan, který se v poslední době často objevuje v knihkupectvích: „Kniha, kterou čte celý svět“. Masovost rozhodně není kvalitou. A kvalitou v umění ani není to, o čem to prohlásí kritik – ať je jak chce erudovaný.
V tom, že je kvalita v umění věcí čistě subjektivní a zdůvodnitelnou mnoha různými cestami, tkví koneckonců zábavnost tohoto problému a jeho uplatnitelnost v mnoha diskuzích. Můžeme se donekonečna přít o tom, proč jsou Misfits lepší seriál než American Horror Story a naopak. No a na vyšší úrovni, na té akademické, se přeme o to, jestli existuje něco jako koncept kvalitní televize a jestli jej je možné definovat. Můj pohled na celou věc snad vyplynul z předchozích řádků. Kvalitní televize existuje, její definice je však záležitostí každého diváka a najít objektivní fakta, která by rozlišila kvalitu od nekvality, není možné. Vždycky se najde někdo, kdo bude tvrdit opak.
