11. ledna 2016
Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře
Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.
Spousta kapel dělá kolem svých nových alb humbuk dlouho (i léta, viz Axl Rose), Coldplay svou desku natočili v tichosti a bez velkých gest - lehoučkou kampaň v Londýnském metru a singl nepočítaje - a 4. prosince pustili do světa..
Od prvních vteřin deskyA Head Full of Dreamsje Coldplay znalý posluchač doma. Coldplay zůstala jejich jasná rozpoznatelnost, jejich hudba, v nichž dominuje kytara a piano, i refrény, které si s chutí může zahalekat celý stadion. Svůj zvuk obohatili (v trendu nakousnutém už naMylo Xyloto) o větší podíl elektronického podkladu (titulní A Head Full of DreamsneboHymn for the Weekend) A ač nejsem velkým příznivcem elektroniky, v tomto případě je to rozhodně pozitivní krok. Jejich hudba, která ve své rozpoznatelnosti mohla sklouzávat až k unylosti a ke kýči, má tak jasně čitelný, poměrně výrazný rytmický spodek, který ji “táhne” kupředu.
A Head Full of Dreamsje pozitivní deskou. Celkovou náladou a vzletnými melodiemi počínaje a barvami hýřícím hippie obalem konče. Pozitivní deska pro temnou dobu - tento koncept z alba přímo čiší. Album je plné ptáků, světla,bratrství a sesterství, mléčné dráhy… Je skvělé poslouchat desku, která nemá tendenci předkládat velké pravdy, desku, která existuje jednoduše proto, aby byla, aby předávala radost skrze hudbu. Coldplay nachází rovnováhu mezi křehkou intimitou svých prvních alb a předcházejícíGhost Storiesa stadionovou rozmáchlostíViva La VidaaMylo Xyloto. Obě polohy se výborně doplňují a společně vytváří koncept, který dobře drží pohromadě a dovede udržet pozornost posluchače.
Nová deska Coldplay baví - hudbou (irská, či kýho čerta jaká, vsuvka vAdventure of a Lifetime), detailním obalem i hravostí a neodbytným pocitem tvořit pro radost, který z něj přímo čiší. Nelze očekávat žádnou velkou progresi - ani v žánru, ani u samotných Coldplay. Vsadili na jistotu a udělali to dobře.A Head Full of Dreamsje zástupcem inteligentního popu, který bohužel nevzniká tak často, jak by možná mohl. Coldplay se to naštěstí už pár let daří a nevypadá to, že by chtěli přestávat.
70 %
Jiří Vladimír Matýsek
Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?
Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.
Jiří Vladimír Matýsek
Tonya Graves a její bluesové kořeny
Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.
Jiří Vladimír Matýsek
Strhávání model: Adele
Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.
Jiří Vladimír Matýsek
Mudrování nad kvalitní televizí
Otázka "Co jekvalitní televize" zaměstnává televizní vědce už let. Cca od poloviny devadesátých let dává prudký rozvoj televize nekončící řadu podnětů, které pohled na to, co se za tímto pojmem skutečně ukrývá.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (9.) - Michael Bay amorální
Bývaly doby, kdy uměl Michael Bay točit dobré filmy. Blbé, ale v rámci žánru a zacílení na diváka dobré. Bayovy filmy měly styl, bývaly dlouhé, ale dokázaly bavit. Pak byly v mozku režiséra buňky nahrazeny kolečky a převody, vznikla trojice filmůTransformers– s výrazně sestupnou tendencí – a ještě než vznikne další film o „hračkách pro velké kluky“ odskočil si Bay k filmu, který podle všech zpráv měl být „malý“, bez výbuchů, bez armády a tak dále.
Jiří Vladimír Matýsek
Arctic Monkeys – AM: Absolutně mizerné…
Arktickým opicímvyšlo nové album. Již páté. Sheffialďané jsou zase na titulních stranách hudebních časopisů, jsou headlinery velkých festivalů a okupují první příčky hitparád. A hudební kritici se mohou samou chválou přetrhnout. A já se ptám: Proboha proč?
Jiří Vladimír Matýsek
MINISTERSTVO KULTURY VARUJE: Tento film vám může způsobit trauma
Oxfordský slovník angličtiny definuje násilí jako „chování, zahrnující užití fyzické síly ke zranění, poškození nebo zabití někoho, či něčeho.“ Druhý význam zahrnuje „silnou emoci, nepříjemnou zkušenost nebo destruktivní přírodní sílu.“ Násilí bývá ve spojitosti s kinematografií často skloňováno. Mluví se o omezení násilných scén ve filmech a o útocích, které mohly být podmíněny sledováním filmů (viz nedávný případ střelby při projekci posledního Batmana).
Jiří Vladimír Matýsek
Kajícná zpověď kulturního snoba
Oscar Wilde jednou pravil:„Veškeré umění je zcela neužitečné.“ Ve svém posledním příspěvku na tomto blogu jsem před časem mimo jiné napsal: „Umberto Eco naplňuje postmoderní metodu psaní beze zbytku. Pražský hřbitov lze číst jako skvěle střižený román Dumasovského typu. Pobaví se čtenář, který se o konspirační teorie nezajímá a o zednářích zaslechl jen omylem. Poučenějšímu čtenáři dává Ecův román dostatek místa k uvažování nad smyslem literatury a dějin a ještě se utvrzovat v kvalitě vlastní kulturní encyklopedie.“
Jiří Vladimír Matýsek
Z deníku padělatele (Umberto Eco: Pražský hřbitov)
Umberto Eco byl pro mě vždycky spíše vědcem než autorem beletrie. Proslavil se siceJménem růže, historickou detektivkou, ale odborné eseje tvoří přeci jen valnou většinu jeho bibliografie. Práce ze středověké estetiky, teorie literatury a sémiotiky byly vždycky dokonalou ukázkou toho, jak poměrně složité téma podat s nebývalou čtivostí a přístupností pro „neodborného“ čtenáře. Pokud jde o beletrii, je Eco postmodernistou par excelence. Sám na sebe aplikuje svou teorii o čtení textu na více rovinách a baví oba svoje čtenáře – sémantického i sémiotického.
Jiří Vladimír Matýsek
Pär Lagerkvist a jeho Trpaslík
Dovolím si tvrdit, že pokud se dnes řekne slovní spojení „švédská literatura,“ jen málokdo se dovede upamatovat na víc než jen pár jmen autorů a děl z této severské země. Většina si vzpomene na autorku dětských knížek Astrid Lindgrenovou, milovníci thrillerů ze současnosti zmíní Stiega Larssona, autora i u nás výborně prodávané trilogieMilénium. A někteří si možná vzpomenou na Pära Lagerkvista, nositele Nobelovy ceny za literaturu, jeho románTrpaslíkje tématem tohoto textu. Než se ale k Lagerkvistovi dostanu, dovolte mi krátký exkurz o dějinách švédské literatury.
Jiří Vladimír Matýsek
Trvání v proměně: Vienna Evy Menasse
Současná rakouská literatura patří beze vší pochyby ke slibně se rozvíjejícím literaturám střední Evropy. Román Vienna vyšel ve zlínském nakladatelství Archa a řadí se do vlny tzv. německé židovské literatury. Více o Evě Menasse, hvězdě, která na rakouském literárním nebi zazářila s nebývalým jasem (byť ne se všeobecným nadšením - kritiky na její text byly celkem rozporuplné) a jejím dle mého názoru brilatním románovém debutu Vienna je následující text.
Jiří Vladimír Matýsek
Bloudění s Jaroslavem Durychem
Na záložce románu Jaroslava Durycha čteme následující citaci kritika F. X. Šaldy: „Bloudění, které dává název románu Durychovu, je skutečně hudební klíč jeho skladby, osnova jeho tkáně. Je to nejprve bloudění fyzické (...), ale je tu jistě i bloudění psychické.“ Těžko říct, jaký byl čtenářský zážitek pana Šaldy.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (8.) - Temné stíny v hlavě Tima Burtona
Tim Burton si své renomé a nespornou diváckou oblíbenost vystavěl na řadě (mírně řečeno) bizarních filmů s hrdiny, jejichž účes připomíná vlasový sestřih pana režiséra (nebo post-punkového krále Roberta Smitha z The Cure). A když už nemají chaos NA hlavě – jako Beetlejuice, Střihoruký Edward, Ichabod Crane z Ospalé dírynebo Sweeney Todd – mají ho nepochybně V hlavě – jako všichni ostatní. Milá ujetost, černý humor, stylizace, budovaná na základě toho kýčovitého, pohádkového pojetí hororu. To vše byl Burton až doĎábelského holiče z Fleet Street. Pak přišlaAlenka v říši divůzničená zbytečným 3D.Temné stínyv sobě skrývaly obrovský potenciál. Na prvních plakátech se Depp vyskytoval s poněkud rozcuchanými vlasy a látka jako by byla pro Tima Burtona přímo stvořená...
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (7.) - Pomsta servírovaná za studena
České kinematografii dlouhodobě chybí film, který by se dal s čistým svědomím zařadit o žánrové škatulky „thriller“. Snad až celovečerní debut Miroslava OndrušeVendetaby tuto nálepku mohl obdržet a hrdě se s ní pyšnit.
Jiří Vladimír Matýsek
Tak ho tu máme... nového Nohavicu
Čtyři roky uplynuly od vydání Ikara, dosud posledního alba Jaromíra Nohavici. Tento, asi nejznámější český písničkář vydal řadu desek. Od prvotiny Darmoděj, přes hravé a veseléTři čuníkyaž po temné, básnicky nejvyspělejší, Divné století, si Nohavica stabilně udržuje vysokou uměleckou kvalitu nahrávek.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (6.) - Poslední štace
Friedrich Wilhelm Murnau patří k největším režisérským osobnostem z období němého filmu. Do srdcí filmových diváků a historie tohoto nejmladšího umění se zapsal zejména filmyUpír Nosferatua svým hollywoodským debutemVýchod slunce. Mezi nimi stojí třetí pilíř Murnauovy tvorby, dramaPoslední štace(Der Letzte Mann, 1924).
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (5.) - Příběh z Tokia
Jsou filmy, ke kterým se člověk propracovává poměrně těžko. Zahaluje je jakási aura „legendárnosti“, automaticky jsou řazeny do kánonu, do všech zlatých fondů, mezi vrcholná světová díla kinematografie. Lze dokonce uvažovat o jakésipovinnostityto filmy shlédnout a tato povinnost je mnohdy odrazující. Osobně preferuji cestu hledání. Znát stěžejní díla je samozřejmě nutností, ale nemusím se divácky soustředit pouze na ně. Spíše se nechávám okolnostmi zavést až k těmto filmům, přičemž se je snažím hodnotit co nejstřízlivějším pohledem, pokud možno neovlivněn jejich proslaveností. V mnoha případech se ale stává, že konkrétní filmy nejsou kanonické pro nic za nic. Před časem se mi toto stalo s BressonovýmDeníkem venkovského faráře, teď s Příběhem z Tokiajaponského režiséra Jasudžira Ozua.
Jiří Vladimír Matýsek
Lipník město kultury? Těžko...
Na začátek bych rád předeslal jednu věc – nejsem obyvatelem Lipníka nad Bečvou. Ale jako studentovi filmu a češtiny (to znamená oborů, které jsou s kulturou a uměním bytostně spjaté) mi nemůže být lhostejný fakt, že Lipník, sám sebe hrdě označující jako „město kultury“, svojí grantovou politikou kulturu likviduje.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (4.) - Znásilnění antické mytologie
Antická mytologie tvoří základ evropské civilizace. A byli to evropští osadníci, kteří vybudovali základy Spojených států amerických. Příběhy o antických hrdinech, bozích a monstrech si přenesli sebou a zvláště ve dvacátém století se antické báje staly vydatným zdrojem pro hollywoodské scénáristy. Staré klasiky Souboj Titánů nebo Jáson a Argonauti se k dávné mytologii chovaly s jistou pokorou a věci, v těchto filmech zasazené do pohádkového rámce, v mnohém skutečně s antickými předlohami korespondovaly.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (3.) - Pytel kostí - další adaptace Stephena Kinga
Stephena Kinga mám jako spisovatele celkem rád. Když už číst něco ze současné lehčí literatury, King je jasná volba. Tisícistránkové TO je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl, Zelená míle a povídkové Čtyři roční doby také nezklamaly. A Temná věž? To je – sice natahovaná – pecka jako řemen. Všeobecná přístupnost Kingových knih je bezesporu jedním z faktorů, které vedou k častému zfilmování jeho knih. Většina adaptací však bohužel nedosahuje potřebných kvalit. Ano, čestné výjimky tu jsou – Shawshank, Carrie, Misery, Nadaný žák nebo Zelená míle – ostatní filmy jsou na opačném konci kvalitativní osy. Jak dopadla zatím poslední kingovská adaptace, dvoudílný televizní film – Pytel kostí?
| předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 30
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 933x
Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.
