Tak ho tu máme... nového Nohavicu
Zachovává si jak písničkářskou ostrost a snahu (pro písničkáře snad i nutnost) vyjadřovat se k aktuálnímu dění, ale přidává k ní i vysokou poetickou úroveň textů, ještě podpořenou velkou slovní zásobou, hrou s jazykem i vyloženě básnickou obrazivostí:
Po schodech kostela
Poskakuje míč
Muž s tváří anděla
Ohýbá železnou tyč
(Potulní kejklíři, Divné století, 1996)
Rok 2012 je nejen rokem Nohavicova návratu na koncertní pódia (v posledním roce se zabýval přednášením o Slezských písních Petra Bezruče), ale také rokem, v němž vyšlo album Tak mě tu máš. Jednoduchý název odkazuje jak k textu jedné z písní na albu, tak k faktu, že album vyšlo v postatě v tichosti a objevilo se „jako milý, ale neočekávaný host“. Tento host není hlaholivý, nevytrhává do dveří, nechce na sebe hned strhávat pozornost. Ve dveřích stojí spíše stárnoucí muž, smířený sám sebou, ale neschopný smířit se s tím, co se děje kolem něj. V čtrnácti písních se najde dostatek prostoru pro Nohavicu – básníka i Nohavicu – satirika. Obě polohy se nenásilně prolínají a společně s prostým aranžmá (kytara, akordeon, housle a piano) představují jistý návrat ke kořenům – opuštěním komplikovanějších forem s doprovodem kapely a větší důraz na prosté sdělení, které Nohavica piloval na ve své „písničkářsko-blogerské“ činnosti, prezentované souborně na třech albech tzv. Virtuálek. Ostatně – některé z těchto kratších písní si zasloužily své místo i na desce Tak mě tu máš.
Satirické tepání současných problémů je nejvýraznější v písni Dežo, kterou provází jistá kontroverze. „Nebezpečnost“ písničky byla uměle vytvořena několika články na internetu a s nimi spojenými otázkami – jak si to mohl pan Nohavica dovolit? Jako umělec a písničkář tuplem, má nezpochybnitelné právo vyjádřit písní svůj názor – a samozřejmě jej odlehčit humorem, který může někomu připadat neetický až rasistický. Ale pořád je to názor a jeden pohled na věc, nikdo není nucen, aby se s ním ztotožnil. Smutným pohledem na současnou dobu je píseň se zvláštním názvem www.idnes.cz, v níž Nohavica propojuje titulky z černé kroniky a obyčejný příběh ztracené lásky. Jakoby lyrický subjekt, opuštěný, seděl u internetu (jak běžná situace v dnešní době) a na rozjitřenou duši působily všechny ty průšvihy, problémy a starosti, které se na nás valí ze všech stran:
Žalobce zastavil stíhání sektáře Parsifala,
a ty ses mi lásko dva měsíce prostě neozvala.
(…)
Dělnická strana podala trestní oznámení na šéfa českého rozhlasu,
a já chci ještě jednou pohladit tvoje krásné vlasy do pasu.
(www.idnes.cz, Tak mě tu máš, 2012)
Odlehčenou formu satiry přináší U nás na severu, která si s humorem Nohavicovi vlastním utahuje z jeho ostravských (resp. severomoravských spoluobčanů. V refrénu písně si autor hraje s jazykem, když vytváří mnohonásobný rým zakončený na –ru. Nohavica posouvá Ostravu někam do doby ledové – včetně mamutů a neohrabanosti místních „neandrtálců“ (zajímavé, že tady se Ostraváci, bráno jako menšina, nebouří, přitom se jedná o mnohem ostřejší satiru než výše zmíněný Dežo):
Z Karoliny je vidět do Evropy
pod Radhoštěm potkáš aji lidoopí.
Po výplatě je tu velmi divoko
Praha daleko
a pánbů vysoko.
(U nás na severu, Tak mě tu máš, 2012)
Nohavica se dotýká i minulosti (Kupte si hřebeny), ale pracuje podobně jinotajně jako na albu Divné století:
Za svitu lucerny
jdem jako stáda chroustů
po schůdcích do herny
abychom prohráli.
(Kupte si hřebeny, Tak mě tu máš, 2012)
Jiné to nebude – v Nohavicově podání to není smutně rezignovaný fakt. Naopak. Je to zjištění, které může člověka posunout dál. Těžko jeden člověk něco změní, ale může se v tomto světě naučit žít a dokonce být osudu věčný za to, co má. Člověk může být sám, ale vždy má svůj vlastní svět, své anděly, s nimiž může být a kteří mu rozumí.
„Ostravský bard“ se vyrovnává i se svou vlastní pozicí huební hvězdy a se ztrátou poezie ve světě. Nádherný text Já chci poezii všechny pocity dokonale shrnuje. Báseň o básnění… Lyrický subjekt by raději žil obyčejný život v obklopení poezie, než život s lidmi, kteří žijí povrchními věcmi:
Všichni po mě chtějí podpis nebo prachy
proč se mnou nikdo nechce diskutovat o sonetech Karla Hynka Máchy
to bych se vážně nezlobil
Rozebírat s tebou Máchu v trocheji
to bych se vážně nezlobil
Jenže ty chceš podpis nebo fotku na mobil
a kdybych ti ho nedal tak jsem frajer plochej.
(Já chci poezii, Tak mě tu máš, 2012)
Nohavica je vážný, nestaví svoje písničky na prvoplánových vtipech a slovních hříčkách bez obsahu. Humor je vždycky přesně mířeným štulcem o problému. I s tím rizikem, že mnohého posluchače naštve k nepříčetnosti. Místy je cítit i to, že Jaromír Nohavica stárne. Ale nestává se zapšklým důchodcem, rezignovaným a nadávajícím na všechny a všechno. Zůstává svůj, stojí si za svým názorem, ale občas se cítí jako ten Zbloudilý koráb na vlnách společnosti. Rozbouřená voda jím smýká sem a tam a on ztrácí své jistoty a nové nemůže v mlze a vodní tříšti událostí. Jakoby autor bilancoval – píseň Minulost má podobný pocit smutného přijetí faktu, že čas jde dál, jako je slyšet v písni Přítel z Darmoděje.
Jaromír Nohavica dozajista neřekl poslední slovo. Pořád má dost síly na to pokračovat a dál držet svůj post nejvýznamnějšího současného písničkáře. Pokud bude i nadále natáčet tak silná alba, jako je Tak mě tu máš, zůstane jeho pozice ještě dlouho neohrožena. Mladým písničkářům stále chybí životní zkušenosti a na jejich základě vybudovaný názor, s kterým Nohavica dovede bez problémů operovat.
A ještě jedna věc: To, že Nohavica stále není všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších básníků posledních dvaceti let a že se o něm neučí na stejné úrovni, jako se učí o Kainarovi či Bezručovi, je smutný fakt, který bychom měli co nejrychleji napravit. To ale nebrání nikomu v tom, aby si nejnovější Nohavicovu desku užil. Zaslouží si to.
Jiří Vladimír Matýsek
Roxette: Good Karma (2016) - Labutí píseň devadesátkových hitmakerů?
Švédská legenda inteligentního popu devadesátých let končí. Těžké onemocnění zpěvačky Marie Fredriksson jim neumožňuje dále pokračovat ve společné hudební kariéře.
Jiří Vladimír Matýsek
Tonya Graves a její bluesové kořeny
Čas od času se z čistajasna vynoří deska, která sice zůstává posluchačskou většinou nepovšimnuta, je však do jisté míry perlou, která svou zářivostí přesvítí mnohem klíčovější tituly.
Jiří Vladimír Matýsek
Strhávání model: Adele
Když někomu sáhnete na modlu, poznáte to. Fanatismus, s jakým se do mého nesouhlasného komentáře k nové desce Adele pustili její fanoušci, mě napevno utvrdil v tom, co jsem v diskuzním příspěvku naznačoval.
Jiří Vladimír Matýsek
Noví Coldplay - pořád stejně, ale v podstatě dobře
Minimálně jedna věc se však britské pop(rockové) kapele Coldplay upřít nedá - pánové nekecají a dělají.
Jiří Vladimír Matýsek
Mudrování nad kvalitní televizí
Otázka "Co jekvalitní televize" zaměstnává televizní vědce už let. Cca od poloviny devadesátých let dává prudký rozvoj televize nekončící řadu podnětů, které pohled na to, co se za tímto pojmem skutečně ukrývá.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (9.) - Michael Bay amorální
Bývaly doby, kdy uměl Michael Bay točit dobré filmy. Blbé, ale v rámci žánru a zacílení na diváka dobré. Bayovy filmy měly styl, bývaly dlouhé, ale dokázaly bavit. Pak byly v mozku režiséra buňky nahrazeny kolečky a převody, vznikla trojice filmůTransformers– s výrazně sestupnou tendencí – a ještě než vznikne další film o „hračkách pro velké kluky“ odskočil si Bay k filmu, který podle všech zpráv měl být „malý“, bez výbuchů, bez armády a tak dále.
Jiří Vladimír Matýsek
Arctic Monkeys – AM: Absolutně mizerné…
Arktickým opicímvyšlo nové album. Již páté. Sheffialďané jsou zase na titulních stranách hudebních časopisů, jsou headlinery velkých festivalů a okupují první příčky hitparád. A hudební kritici se mohou samou chválou přetrhnout. A já se ptám: Proboha proč?
Jiří Vladimír Matýsek
MINISTERSTVO KULTURY VARUJE: Tento film vám může způsobit trauma
Oxfordský slovník angličtiny definuje násilí jako „chování, zahrnující užití fyzické síly ke zranění, poškození nebo zabití někoho, či něčeho.“ Druhý význam zahrnuje „silnou emoci, nepříjemnou zkušenost nebo destruktivní přírodní sílu.“ Násilí bývá ve spojitosti s kinematografií často skloňováno. Mluví se o omezení násilných scén ve filmech a o útocích, které mohly být podmíněny sledováním filmů (viz nedávný případ střelby při projekci posledního Batmana).
Jiří Vladimír Matýsek
Kajícná zpověď kulturního snoba
Oscar Wilde jednou pravil:„Veškeré umění je zcela neužitečné.“ Ve svém posledním příspěvku na tomto blogu jsem před časem mimo jiné napsal: „Umberto Eco naplňuje postmoderní metodu psaní beze zbytku. Pražský hřbitov lze číst jako skvěle střižený román Dumasovského typu. Pobaví se čtenář, který se o konspirační teorie nezajímá a o zednářích zaslechl jen omylem. Poučenějšímu čtenáři dává Ecův román dostatek místa k uvažování nad smyslem literatury a dějin a ještě se utvrzovat v kvalitě vlastní kulturní encyklopedie.“
Jiří Vladimír Matýsek
Z deníku padělatele (Umberto Eco: Pražský hřbitov)
Umberto Eco byl pro mě vždycky spíše vědcem než autorem beletrie. Proslavil se siceJménem růže, historickou detektivkou, ale odborné eseje tvoří přeci jen valnou většinu jeho bibliografie. Práce ze středověké estetiky, teorie literatury a sémiotiky byly vždycky dokonalou ukázkou toho, jak poměrně složité téma podat s nebývalou čtivostí a přístupností pro „neodborného“ čtenáře. Pokud jde o beletrii, je Eco postmodernistou par excelence. Sám na sebe aplikuje svou teorii o čtení textu na více rovinách a baví oba svoje čtenáře – sémantického i sémiotického.
Jiří Vladimír Matýsek
Pär Lagerkvist a jeho Trpaslík
Dovolím si tvrdit, že pokud se dnes řekne slovní spojení „švédská literatura,“ jen málokdo se dovede upamatovat na víc než jen pár jmen autorů a děl z této severské země. Většina si vzpomene na autorku dětských knížek Astrid Lindgrenovou, milovníci thrillerů ze současnosti zmíní Stiega Larssona, autora i u nás výborně prodávané trilogieMilénium. A někteří si možná vzpomenou na Pära Lagerkvista, nositele Nobelovy ceny za literaturu, jeho románTrpaslíkje tématem tohoto textu. Než se ale k Lagerkvistovi dostanu, dovolte mi krátký exkurz o dějinách švédské literatury.
Jiří Vladimír Matýsek
Trvání v proměně: Vienna Evy Menasse
Současná rakouská literatura patří beze vší pochyby ke slibně se rozvíjejícím literaturám střední Evropy. Román Vienna vyšel ve zlínském nakladatelství Archa a řadí se do vlny tzv. německé židovské literatury. Více o Evě Menasse, hvězdě, která na rakouském literárním nebi zazářila s nebývalým jasem (byť ne se všeobecným nadšením - kritiky na její text byly celkem rozporuplné) a jejím dle mého názoru brilatním románovém debutu Vienna je následující text.
Jiří Vladimír Matýsek
Bloudění s Jaroslavem Durychem
Na záložce románu Jaroslava Durycha čteme následující citaci kritika F. X. Šaldy: „Bloudění, které dává název románu Durychovu, je skutečně hudební klíč jeho skladby, osnova jeho tkáně. Je to nejprve bloudění fyzické (...), ale je tu jistě i bloudění psychické.“ Těžko říct, jaký byl čtenářský zážitek pana Šaldy.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (8.) - Temné stíny v hlavě Tima Burtona
Tim Burton si své renomé a nespornou diváckou oblíbenost vystavěl na řadě (mírně řečeno) bizarních filmů s hrdiny, jejichž účes připomíná vlasový sestřih pana režiséra (nebo post-punkového krále Roberta Smitha z The Cure). A když už nemají chaos NA hlavě – jako Beetlejuice, Střihoruký Edward, Ichabod Crane z Ospalé dírynebo Sweeney Todd – mají ho nepochybně V hlavě – jako všichni ostatní. Milá ujetost, černý humor, stylizace, budovaná na základě toho kýčovitého, pohádkového pojetí hororu. To vše byl Burton až doĎábelského holiče z Fleet Street. Pak přišlaAlenka v říši divůzničená zbytečným 3D.Temné stínyv sobě skrývaly obrovský potenciál. Na prvních plakátech se Depp vyskytoval s poněkud rozcuchanými vlasy a látka jako by byla pro Tima Burtona přímo stvořená...
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (7.) - Pomsta servírovaná za studena
České kinematografii dlouhodobě chybí film, který by se dal s čistým svědomím zařadit o žánrové škatulky „thriller“. Snad až celovečerní debut Miroslava OndrušeVendetaby tuto nálepku mohl obdržet a hrdě se s ní pyšnit.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (6.) - Poslední štace
Friedrich Wilhelm Murnau patří k největším režisérským osobnostem z období němého filmu. Do srdcí filmových diváků a historie tohoto nejmladšího umění se zapsal zejména filmyUpír Nosferatua svým hollywoodským debutemVýchod slunce. Mezi nimi stojí třetí pilíř Murnauovy tvorby, dramaPoslední štace(Der Letzte Mann, 1924).
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (5.) - Příběh z Tokia
Jsou filmy, ke kterým se člověk propracovává poměrně těžko. Zahaluje je jakási aura „legendárnosti“, automaticky jsou řazeny do kánonu, do všech zlatých fondů, mezi vrcholná světová díla kinematografie. Lze dokonce uvažovat o jakésipovinnostityto filmy shlédnout a tato povinnost je mnohdy odrazující. Osobně preferuji cestu hledání. Znát stěžejní díla je samozřejmě nutností, ale nemusím se divácky soustředit pouze na ně. Spíše se nechávám okolnostmi zavést až k těmto filmům, přičemž se je snažím hodnotit co nejstřízlivějším pohledem, pokud možno neovlivněn jejich proslaveností. V mnoha případech se ale stává, že konkrétní filmy nejsou kanonické pro nic za nic. Před časem se mi toto stalo s BressonovýmDeníkem venkovského faráře, teď s Příběhem z Tokiajaponského režiséra Jasudžira Ozua.
Jiří Vladimír Matýsek
Lipník město kultury? Těžko...
Na začátek bych rád předeslal jednu věc – nejsem obyvatelem Lipníka nad Bečvou. Ale jako studentovi filmu a češtiny (to znamená oborů, které jsou s kulturou a uměním bytostně spjaté) mi nemůže být lhostejný fakt, že Lipník, sám sebe hrdě označující jako „město kultury“, svojí grantovou politikou kulturu likviduje.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (4.) - Znásilnění antické mytologie
Antická mytologie tvoří základ evropské civilizace. A byli to evropští osadníci, kteří vybudovali základy Spojených států amerických. Příběhy o antických hrdinech, bozích a monstrech si přenesli sebou a zvláště ve dvacátém století se antické báje staly vydatným zdrojem pro hollywoodské scénáristy. Staré klasiky Souboj Titánů nebo Jáson a Argonauti se k dávné mytologii chovaly s jistou pokorou a věci, v těchto filmech zasazené do pohádkového rámce, v mnohém skutečně s antickými předlohami korespondovaly.
Jiří Vladimír Matýsek
Filmové poznámky (3.) - Pytel kostí - další adaptace Stephena Kinga
Stephena Kinga mám jako spisovatele celkem rád. Když už číst něco ze současné lehčí literatury, King je jasná volba. Tisícistránkové TO je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl, Zelená míle a povídkové Čtyři roční doby také nezklamaly. A Temná věž? To je – sice natahovaná – pecka jako řemen. Všeobecná přístupnost Kingových knih je bezesporu jedním z faktorů, které vedou k častému zfilmování jeho knih. Většina adaptací však bohužel nedosahuje potřebných kvalit. Ano, čestné výjimky tu jsou – Shawshank, Carrie, Misery, Nadaný žák nebo Zelená míle – ostatní filmy jsou na opačném konci kvalitativní osy. Jak dopadla zatím poslední kingovská adaptace, dvoudílný televizní film – Pytel kostí?
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 30
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 933x