Jiří Vladimír Matýsek

Bloudění s Jaroslavem Durychem

27. 02. 2013 21:12:00
Na záložce románu Jaroslava Durycha čteme následující citaci kritika F. X. Šaldy: „Bloudění, které dává název románu Durychovu, je skutečně hudební klíč jeho skladby, osnova jeho tkáně. Je to nejprve bloudění fyzické (...), ale je tu jistě i bloudění psychické.“ Těžko říct, jaký byl čtenářský zážitek pana Šaldy.

Ono bloudění totiž v mnohém vystihuje moje pocity z četby. Ve více než sedmi stovkách stran textu se není problém ztratit v řadě postav, jmen, dějů a příběhů.

Jaroslav Durych pracuje poměrně logickou metodou. Vytváří historický román na základě reálných, historických, skutečností. Do nich zasazuje fiktivní postavy – Andělku, Kajetána a Jiřího. Jenže jeho pečlivost v popisu historie je místy až ubíjející – např. poprava sedmadvaceti českých pánů je popisována na plných 16 stranách, do posledního detailu. Má-li se historický román stát oknem do duše člověka minulosti a historiografická kniha popisem této minulosti, Bloudění není ani jedním. Durych utápí „člověka minulosti“ v nánosech faktů.

Fiktivní postavy jsou místy na historii roubovány tak, aby byla – vedle funkce zábavné – splněna taky funkce edukační. Durych své postavy prohání doslova od čerta k ďáblu. Přes celou Evropu (dokonce Ameriku) a ještě své hrdiny podezřele často přistrkává k významným historickým událostem až to místy vypadá, že to autor dělá čistě účelově a nikoliv na základě toho, co si žádá příběh sám.

Bloudění je nepochybně velkou duchovní metaforou. Textem o víře, hledání víry a také jejím nalezení, k němuž dochází až na smrtelné posteli. Durychův pohled je však až děsivě jednostranný. Cokoliv nekatolické je špatné. Jedna z hlavních postav knihy, Jiří, se pro autora stává pozitivní postavou až ve chvíli, kdy přijme víru. Katolickou. Jiná jakoby neexistovala, býti protestantem automaticky znamená býti kacířem.

Ale abych alespoň na chvíli omezil tento poměrně negativní přístup k románu Bloudění, poukážu na fakt, že kniha je napsána vysokým, propracovaným silně archaizujícím jazykem. Tento vznosný jazyk sjednocuje promluvy vypravěče i postav. V tomto také spatřuji hlavní problém: Postavy ze všech vrstev společnosti, od duchovenstvo až po chudou poutnici Andělku hovoří naprosto nepravděpodobným, knižním jazykem. Pro Durycha je tento jazyk pouhým materiálem, z kterého uhnětl svůj text. Nepoutá na něj čtenářskou pozornost, jako to dělá např. Vančura. Vypravěč Bloudění je nezaujatý v tom směru, že nijak nekomentuje chování postav. Zaujatost se projevuje – a snad je to zaujatost autorova nikoliv vypravěčova – v nadržování postavám, které jsou podle Durycha nositeli těch správných postojů.

Bez nejmenších pochyb lze Durychův román označit za „velký román“. A to jak rozsahem, tak snahou postihnout skutečně velké množství událostí. Rozhodně chvályhodnou je i výše zmíněná snaha o skloubení historické pečlivosti tj. „velkých dějin“, a „dějin malých“, příběhů obyčejných lidí, kteří jsou vrženi mezi mlýnské kameny života a bojují o svůj vlastní holý život. Jenže postavy samotné se pro čtenáře často ztrácejí pod nánosem faktů. Chci-li číst dějiny, půjčím si historiografickou knihu. Od románu očekávám něco poněkud jiného. Možná jsem špatný čtenář, ale zvláště při prvočtení by měla kniha přinášet také něco jiného, než pocit zmaru, únavu fakty a všeobjímající pocit bloudění mezi slovy, větami a odstavci. K čemu je kniha, která na sedmi stech stranách rozvíjí jedinou tezi: „Lidé, tolerujme se navzájem!“?

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | karma: 8.02 | přečteno: 438 ×
Poslední články autora