Arktickým opicímvyšlo nové album. Již páté. Sheffialďané jsou zase na titulních stranách hudebních časopisů, jsou headlinery velkých festivalů a okupují první příčky hitparád. A hudební kritici se mohou samou chválou přetrhnout. A já se ptám: Proboha proč?
Recenzent iDnes.cz nazval svůj článek poměrně odvážně: „Arctic Monkeys přinesli důvod, proč pořád věřit v rock’n’roll“. Skutečně? Nemyslím si. Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Pomožme si citací klasiků: Tak v první řadě…
… je to deska nudná. Vzpomenu si na předchozí počiny Arctic Monkeys, jmenovitě EP Fluorescent Adaloscent (už ten libozvučný název, ta erupce kreativity!) nebo Brianstorm, či deska Favourite Worst Nightmare, pocit nudy se u nich nikdy nedostavil. Byly to alba, která doslova překypovala energií, rychlostí a slušnou dávkou neuspořádanosti. A hlavně – obsahovaly moment překvapení. Ten lze u nového alba, které je stručně nazváno „chytře dvojznačným“ názvem AM, najít jen stěží.
Celá deska se nese v podivně ospalém duchu. Stále jsou to Arctic Monkeys – rozpoznatelní zejména pokud jde o vokální stránku věci – ale jaksi unavení. Že by ti kdysi dávno rozjívení mladící zestárli? Většina písniček plyne v utahaném, střednědobém rytmu a jediný pocit, který sebou nesou, je pocit nenaplněného očekávání. Čekaní na NĚCO, na nějakou inovaci, na změnu rytmu (snad jen Arabella v tomto směru přináší jistou, i když velice skromnou – a po druhém opakování stejně očekávanou změnu). A ta nepřichází. První skladbou Do I Wanna Know? je nastoleno tempo, nálada i zvuk a ten se konstantně nese po celých dvaačtyřicet minut. A propos – první skladba je dost možná nejlepší věc na albu, se zajímavou a snadno zapamatovatelnou kytarovou linkou, je ale úplně nemožným otvírákem. Srovnejme si to se začátkem desky výše už jednou zmíněné - Favourite Worst Nightmare. Ta byla otevřena nekompromisním výkopem, dokázala posluchače probrat a držet jej až do konce. Tady to není výkop, spíše ucajdaná ranní cesta do práce, kdy kolem defiluje svět, ale k osamělému chodci nemá šanci proniknout.
Ta tam je rebelie a punkový nádech. AM Arctic Monkeys není nic jiného, než popová deska, jen s kytarami. Rock’n’roll stěží. Dobrá tak akorát k tančení ploužáků a jako podkres k romantickým chvilkám. Kdysi svěží Arctic Monkeys dnes zní jako každá jiná kytarová kapela cílící na náctileté, hudebně nedospělé a trapným popem odchované publikum. Pokud tohle má být obroda rock’n’rollu, tak to potěš pámbů. Skoro to vypadá, že dnešní omladina už rock’n’roll neumí hrát a že udržení žánru leží na bedrech „důchodců“. Stačí se podívat na Black Sabbath a jejich novinkové album: Silné melodie, až mladická energie, vysoké nasazení a potenciál oslovit i současné posluchače, ne jen ty, kteří nostalgicky vzpomínají na zlaté časy rocku. A nebo Bowie. Je dost kapel, které nesou žezlo se ctí stále vpřed.
Přirovnání ke Queens of the Stone Age (které v recenzi na iDnes zazní) je vlastně docela pravdivé. Tam se o QOTSA mluvilo podobně – jako o nejlepší současné rockové kapele. Ano, recenzent má pravdu. Desky jsou to skutečně srovnatelné. Srovnatelně nudné a prázdné.
