Deník venkovského faráře (Režie: Robert Bresson, Francie, 1951)

K filmům Roberta Bressona jsem se propracovával delší dobu. Odrazovaly mě pověsti o bezpříběhovosti jeho snímků, divácké náročnosti, formální složitosti. Pověsti o tom, že herci v Bressonových filmech vlastně nehrají a jsou jen marionetami, za jejich provázky tahá pan režisér. Nakonec se prvním Bressonovým filmem na seznamu filmů shlédnutých objevil Deník venkovského faráře.

Čtvrtý Bressonův celovečerní film vznikl v roce 1951. Pověsti, které slavného tvůrce předcházely, se projevily minimálně v jedné věci: Příběh je věcí nadbytečnou. Pokud bychom skutečně hledali, dala by se rekonstruovat dějová linie faráře, člověka trpícího duševně i fyzicky, který se tak nějak snaží přežít ve své diecézi. Ta mu ale není nijak příznivě nakloněna. Mladý kněz tak bojuje s krizí víry, s nepochopením okolí a se svou snahou přinést do dávno ztvrdlého a necitelného světa alespoň trochu té křesťanské lásky, jež je ve vsi nedostatkovým zbožím.

Celý film stojí na bedrech Adriena Borela (jeho jediná filmová role), představitele titulního „venkovského faráře.“ Je mladý, má ideály, touhu pomoci, naplnit boží slovo. Sám ale trpí. Počínající rakovina žaludku mu umožňuje strávit pouze chleba a víno – očividná paralela se svátostí eucharistie. Fyzická bolest se odráží i na jeho duševním stavu, jeho labilitě, opuštěnosti a možná až přehnané snahy změnit svět. Je jen pár okamžiků, kdy mladý páter skutečně žije a nachází oporu ve světě a v jeho lidech. Za jeden z nejsilnějších momentů v tomto směru osobně považuji jednoduchou scénu cesty na nádraží, kdy je svezen mladíkem na motorce. V jediné scéně je koncentrována vidina svobody, která byla faráři celý jeho život upírána (uzavřenost semináře, svázanost samotnou vírou a výkonem povolání).

Formálně je film na první pohled velmi obyčejný. Při pozornějším sledování však odhalíme nápaditou práci s drobnostmi, jako je např. stavění hlavní postavy do kompozicí za mříží, nebo časté užívání kříže jako tvaru se zřejmým odkazem ke křesťanské symbolice. Časté je i užívání záběrů z podhledu, přidávající hlavní postavě na velikosti a tak i vážnosti a autoritě. Nejviditelnějším a po jisté době také nejotravnějším formálním prvkem jsou časté záběry na farářův deník. Ruka píše, ruka škrtá, text přibývá a to, co je psáno, je nám i hlavní postavou ve voice-overu přečteno. Zajímavé zdvojení divácké percepce, spojení vizuální a slyšené informace vytváří zvláštní dojem, který se bohužel po čase okouká a svým neustálým opakováním až nudí. Bohužel.

Děsivé pověsti se naštěstí nenaplnily. Deník venkovského faráře Roberta Bressona příjemně překvapil. Rozhodně se nejedná o mainstream, spíše film filozofický a tudíž ne pro každého. Má hloubku a i přes pomalé tempo je strhující a necelé dvě hodiny strávené ve společnosti postavy, která je z kategorie postav, již bych se nebál nazvat bizarní, utečou velmi rychle. A navíc zanechají silnou stopu a velký prostor k zamyšlení, výsledek promyšlené stavby filmu, ne jen urputné snahy tvůrců dělat „umění,“ jak se to bohužel občas stává.