Filmové poznámky (6.) - Poslední štace

8. 07. 2012 22:03:20
Friedrich Wilhelm Murnau patří k největším režisérským osobnostem z období němého filmu. Do srdcí filmových diváků a historie tohoto nejmladšího umění se zapsal zejména filmyUpír Nosferatua svým hollywoodským debutemVýchod slunce. Mezi nimi stojí třetí pilíř Murnauovy tvorby, dramaPoslední štace(Der Letzte Mann, 1924).

Poslední štace patří ke stěžejním dílům stylu německého poválečného filmu, tzv. kammerspielu, který byl v mnoha ohledech protikladem fantazijního expresionismu (pod jehož vlivem natočil Murnau Upíra Nosferatu a později Fausta). Soustředil se „na několik postav a detailně zkoumal jejich životní krize. Důraz byl spíše než na extrémní vyjadřování emocí kladen na pomalé, evokativní herectví a výrazné detaily.“ (THOMPSONOVÁ, Kristin, BORDWELL, David. Dějiny filmu. s. 117) Kammerspiel na „neobyčejnost“, nereálnost expresionismu odpovídá čistotou formy a obsahu, obyčejností, prostým zobrazením života.

Hrdinou příběhu je starý muž, portýr v luxusním hotelu Atlantic. Léta strávil ve službě a stal se uznávanou špičkou ve svém oboru. Většina obyvatel domu jej chová v patřičné úctě a má jej ráda – i když jeho obliba může pocházet také z nechtěné komičnosti, kterou sebou vysoký, zavalitý muž s licousy v uniformě, odpovídající na pozdravy vojenským salutováním, nepochybně nese. Své místo ale ztrácí a pomalu se propadá na psychické dno. Nedokáže se vyrovnat s náhlou životní změnou a nedovede čelit možné ztrátě úcty.

Emil Jannings, jeden z nejvýznamnějších německých herců v meziválečném období, podává oslnivý výkon. Přepjatým herectvím, charakteristickým pro éru němého filmu, které je mnohdy až otravné a směšné, přesvědčivě ztvárňuje veškerá psychická hnutí hrdiny. Portýr – na začátku nepřímený, s hrdě vystrčeným břichem, v naleštěné uniformě – se postupně ohýbá (doslova) pod tíhou okolností. Z jeho očí mizí radost z vykonávané práce a lesk těch vnitřních ďáblíků, kteří jej nutí vyrovnávat se mladším se mění v záblesky propukajícího šílenství. Hrdina se propadá do čím dál tím hlubší deprese. Jannings tento stav projektuje do svého výrazného, fyzického herectví – na konci je už hrdina shrbený, sotva chodí, na lidi se dívá úkosem.

V mnoha scénách se odráží Murnauovy expresionistické začátky. Je to zejména ve scéně, kdy se hrdina toulá nočním městem, nebo se snaží nepozorovaně proklouznout domů v ukradené uniformě. Dlouhé stíny jsou na nárožích lámány, obraz to hrdinovy rozpadající se osobnosti. Lampy svět osvětlují jen velmi málo a hrdina se plíží podél zdí a připomíná tak somnambula Cesara ze slavného Kabinetu doktora Caligariho od režiséra Roberta Weineho.

Na celkovém vyznění filmu se velkou měrou podílí kamera Karla Fruenda. Ta několikrát za film překvapí dokonalou jízdou v prostoru. Film téměř opouští divadelní, dvourozměrnou kompozici a mnohé záběry jsou stavěny do hloubky. Vedle stínů je užíváno i odrazů v zrcadlech. Hrdina je tak v některých scénách (práce „podavače ručníků“ v hotelové umývárně) jakoby oddělen od ostatních postav a tento postup podtrhuje hrdinovo postupné odtrhávání se od vnějšího světa a zabředání do světa vlastních problémů.

Významotvornou roli má v Poslední štaci uniforma hotelového portýra. Představuje pro něj symbol hrdinova úspěchu a žije v představě, že je to tak i pro okolí (a pro většinu postav, s nimiž sdílí šedivý činžák to tak skutečně je). Uniforma je odrazem jeho vznešenosti v očích ostatních. Bez ní je obyčejným, přehlédnutelným, starým mužem. Oblečen do oděvu téměř vojenského střihu se stává váženým člověkem, rozverným, bodrým, štístkem, které si lidé zvou na svatbu a jeho návrat domů je každodenní velkou událostí. Proto je pochopitelný hrdinův strach, když je mu uniforma sundána a před jeho očima zamknuta do skříně v kanceláři ředitele hotelu. V této chvíli se hrdinovi hroutí celý svět. Ne dopisem, kterým mu ředitel předá – ten v sobě pouze obsahuje šok. Zhmotněním šoku se tak stává až akt, v němž je hrdinovi jeho oděv zabaven. Ztrácí vnější slupku, ten kousek oděvu, který stál mezi ním – váženým mužem – a přehlédnutelnou nulou.

Vrcholnou scénou filmu se pak stává scéna, kdy se po domě rozkřikne zpráva, že hrdina ztratil své místo. Zde se vyjevuje pravá tvář místních drben, falešné úsměvy se mění v nefalšovaný výsměch (výmluvně prezentovaný víceexpozicí smějících se tváří), zpráva se rychle šíří. Hrdina je očekáván – stejně jako každý večer. Jenže se změnila emoce. Nájemnící nevítají svého váženého souseda. Přišli se krutě pobavit nad osudem nešťastného starce. Tato scéna svojí vizuální působivostí vyráží dech a přenáší na diváky přímo fyzické pocity bolesti ze ztráty jistot. Celý svět se na hrdinu valí, jako kdyby už nikdo nestál za ním. Všude naráží jen na výsměch, nebo kamenné, odmítavé tváře.

Film je vybudován na půdorysu ostrého sestupu od vrcholu až na úplné dno. A tam, ve scéně, kdy kamera sleduje zlomeného hrdinu na jeho novém pracovišti (jak potupné vyměnit hlavní vchod hotelu za rozvrzanou židličku v umývárně), měl skončit. Divák měl být zanechán s podobnými pocity, jako hrdina, vhozen do podobně bezvýchodné situace a opuštěn s neodbytnou otázkou: „Co bude dál? Smrt? Nebo existuje naděje?“ Tato otázka je na konci filmu tak palčivá a možná východiska tak bolestivá (dobový kontext blížící se velké hospodářské krize a vůbec situace v poválečném Německu příliš naděje do budoucna nedávaly), že se Murnau nakonec rozhodl pro happy end. Ten je však k předešlému ději připojen velice neorganicky a naprosto nefunkčně. Portýr totiž zdědí značnou sumu peněz a z úplného dna se opět vyšvihne na vrchol. Deprese (nosná nálada celého příběhu) je ta tam, všichni jsou rozesmátí, baví se, jsou veselí, spokojení a šťastní. Místo katarze přichází rozčarování a ťukání na čelo. Murnau, ač mistrovský tvůrce, přeci jen není zrovna pevný v kramflících, pokud jde o režii komických scén. Nicméně, ani tento hodně nepovedený závěr nedovede nijak výrazně snížit uměleckou hodnotu a dokonalost předchozích minut.

Nejvhodnějším způsobem divácké recepce je tak ignorování poslední dvacetiminutovky. Nejenže nedosahuje kvalit samotného filmu, ale vrhá nedobré světlo na samotného režiséra. A to by byla škoda. Poslední štace stojí na špici německé filmové produkce mezi dvěma válkami a to, že nedosahuje všeobecné známosti jako Upír Nosferatu (jméno Nosferatu slyšel snad každý, o tomto filmu se ve školách učí, probírá-li se expresionismus), je skutečně podivné a vůči snímku samotnému poněkud nespravedlivé.

Autor: Jiří Vladimír Matýsek | neděle 8.7.2012 22:03 | karma článku: 7.12 | přečteno: 519x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Kultura

Dita Jarošová

Uchazečky konkurzu na ředitelku /povídka/

Všechny tři postupně hledaly kongresovou místnost, až skoro bez toho "s", dveře měla čísla, která však v pozvánce nestála. A tak trochu zoufale korzují po chodbách bez informačních cedulí odchytávají všemožné i domnělé úředníky .

28.3.2024 v 9:45 | Karma článku: 7.97 | Přečteno: 235 | Diskuse

Dita Jarošová

Burešův Maelström ?

Všichni máme v paměti telefonní aplikaci Bez Andreje. Funguje dosud? Kupujete anebo využili jste ji někdy v minulosti? Už její pouhý výskyt nám v podstatě oznamuje, že bude přetěžké vyhnout se výrobkům právě z této stáje...

27.3.2024 v 9:50 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 312 | Diskuse

Richard Mandelík

Jeden podařený slavnostní koncert k roku české hudby

Koncert až na dvě zajímavé výjimky vokální a celý věnovaný památce české skladatelky Slávy Vorlové (1894—1973)), tudíž dnes užito jen její hudby a občas i textů.

25.3.2024 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Ladislav Kolačkovský

Rytíři Sacher-Masochové v Praze, c. a k. úředníci a milostné vášně

Na Olšanských hřbitovech je hrobka rytířů Krticzků von Jaden. A tam odpočívá i vlastní sestra slavného Sachera-Masocha, díky němuž vzniklo slovo masochismus. Barbara von Sacher. O rodu rytířů Sacher-Masoch a Krticzků.

24.3.2024 v 19:47 | Karma článku: 17.84 | Přečteno: 345 | Diskuse

Pavel Král

Spravedlnost

Po přečtení tohoto příběhu bych mohl jen poznamenat, že spravedlnost je v Božích rukou. A tím by bylo celé téma vyčerpáno. Ale já bych rád spolu s vámi uvažoval o potřebě spravedlnosti v širších souvislostech. A k tomu bych rád...

24.3.2024 v 13:00 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 117 | Diskuse
Počet článků 30 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 933

Doktorand v oboru česká literatura, prodejce v record storu, milovník kvalitní hudby a literatury, sběratel vinylových desek.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...